Tma přede mnou, tma za mnou 4. díl – pobyt

Pobyt ve tmě, terapie tmou. Odvážná osoba se nechá na týden (nebo déle) ubytovat v místnosti bez světla, zvuku, rodiny. Co to s ní udělá? Co to přinese? Vydrží to? Nezblázní se? Posune se ve svém životě nebo se jen dobře vyspí????

Přišel den nástupu. Dojela jsem na místo určení, na místě mě přivítala průvodkyně a průvodce tmou. Oba neskutečně milí a přívětiví. Mohla jsem si vybrat menší, nebo větší pokoj. Vybrala jsem si větší (cca 16m2), což se posléze ukázalo jako špatná volba, více jsem bloudila. Celý pokoj je obložený molitanem, proti hluku a asi i proti případným nárazům těla. Vše je připevněné, oblé. Pokoj je totálně zatemněný, není vidět ani sebemenší paprsek světla a je tam absolutní ticho. Dostala jsem veškeré instrukce a čas na vybalení. Odevzdala jsem mobil (bylo to mé přání, je to velké pokušení). Všechny věci jsem si uložila logicky (tak jsem si myslela). Pak se se mnou průvodci rozloučili slovy: krásnou tmu… a odešli.

Veškeré jídlo bylo vegetariánské a neskutečně výborné. Vždy jsem dostala v termotašce jídlo na celý den. Polévku a hlavní jídlo v potravinové termosce, zákusek, ovoce, zeleninový salát, zeleninu, chleba s pomazánkou. Jídla bylo hodně, jen já jsem si ho jednou špatně rozvrhla, jak se dočtete níže.

Den první a druhý

První návštěva koupelny, první jídlo, první cvičení, vše bylo prvně… Ještě bloudím, ale chodím velmi pomalu. Tak, vše hotovo a co budu dělat zbývajících 23 hodin??? NIC, nebudeš dělat NIC.

Udělala jsem si každodenní rituál: ráno vstanu, vypláchnu si nos jogínskou konvičkou, pak zamlgám olej (olej v puse převaluju a koušu, pak vyplivnu). Nasnídám, lehnu si, zacvičím, lehnu si, osprchuju, lehnu si… Udělám si masáž obličeje, lymfatickou masáž a lehnu si. Namaluju obrazy a lehnu si.  Při ležení občas usnu, netuším, jestli na 10 minut nebo 6 hodin… Začala jsem pomaleji jíst, každé sousto jsem překousala 40x, každý cvik místo 10x zacvičila 20x a zuby jsem si taky čistila pečlivěji než v běžném životě – Matrixu.

Není co dělat, pojedu na „dovolenou“. Vzala jsem si karimatku, spacák a ustlala si na druhém konci pokoje.

O 10 minut později

Jsem zpět, je to nepohodlné a ve spacáku je mi horko.

Asi Den třetí

Den první a druhý přinesl průvodce jídlo asi v poledne. Ale třetí den nastala změna, bylo to později (z důvodu ztráty orientace v čase) a po jídle jsem si šla lehnout a usnula. Tady nastal okamžik, kdy jsem zcela ztratila pojem o čase. Ale úplně. Nevěděla jsem, jestli je ráno, poledne, večer nebo noc. Na zápisníku mám provázek, na který si dělám uzlík s dalším obědem, takže dnes mám 3. uzlík, znamená to 3. den, aspoň tak mohu trochu sledovat čas.

Třetí den byl stěžejní, moje bytost se rozdělila na 4 – Ego, Mozek, fyzické Tělo a Duši. A tihle 4 se od té doby trochu hádaly.

Ti čtyři stále řeší, jestli je noc nebo den, takže jsem to zarazila a rozhodla, že nebudeme řešit, jestli je ráno, večer, čtvrtek nebo červenec a ráno bude, když se probudíme… Takže jsem asi některý den, snídala, sprchovala, čistila si zuby několikrát.

Při posunu donášky jídla jsem měla už dost velký hlad a začalo to:

Ego: „To si dělají prdel? To nás tu nechají umřít hlady?“

Mozek: „Ne, to nemůžou, to by byla vražda, na to jsou paragrafy, to by šli sedět.“

Tělo: „Mě už selhávají životně důležité orgány.“

Duše: „Nebojte se, všechno bude dobrý, přijdeme do nebe a tam je krááásně.“

Asi o 10 minut později

Bolí smrt hlady? Nebo jen tělo slábne a slábne, až dočista umře?

Asi o 10 minut později

Jak mohli hladovějící umělci něco zásadního namalovat? Mě se nechce ani vstát z postele.

Asi o 10 minut později

Dvě zaťukání (to znamená něco je za dveřmi)

Ego: „No konečně“

Šla jsem se podívat a byla to termoska s čajem a voda. OK!!! Hlad je převlečená žízeň, vypila jsem dva hrnky čaje a šla čekat dál.

Asi o 10 minut později

Tolik jsem toho chtěla ještě stihnout. Svést se v caterhamu, ochutnat originální řezy Resi Berghammerové, jet se starším vnukem do Japonska a s mladším do dinoparku (ano, cenově odlišné výlety, ale jiskry v očích budou mít rovnocenné), chodit na Univerzitu 3. věku……..

Asi o 10 minut později

OK je asi lepší umřít ve spánku, bude to pohodlnější…

Asi o 20 let později

Ťuk, Ťuk

Ego: „Noooo teď ať si to jídlo už nechají“

Mozek: „Jsem říkal, že na to jsou paragrafy, to by byla vražda.“

Tělo: „Už mi funguje poslední orgán.“

Duše: „Škoda, v nebi je tak krááásně.“

Po výborném jídla jsem opět usnula.

Asi Den čtvrtý a pátý

Tyto dny probíhaly stále stejně. Jídlo, cvičení, malování, masáže obličeje, sprcha, meditace, dechová cvičení a veeeelká nuda…

Asi Den šestý

Tento den nastal nějaký zlom. Ego: „Tak je ráno nebo večer???“ Mozek, tělo a duše jednohlasně a ironicky: „Neeevíííímeeee.“

V tu chvíli jsme se dostala do naprosté apatie. Ležela jsem na posteli, tma na mě hodila obrovskou černou deku a já se nemohla hýbat. Ťuk Ťuk = jídlo… Ego: „Jíííídlooo“, Mozek: „Tělo, zvedej se, dojdi pro jídlo.“ Tělo: „Proč zase já, chodím každý den, ať jde dnes Duše.“ Duše pobaveně: „Jáááá??? Přece nemám nohy ani ruce.“

Nemohla jsem vstát, nedělala jsem nic, jen ležela a civěla do tmy. Bylo úplně jedno, jestli jsem měla oči otevřené nebo zavřené, viděla jsem TMU. Naprostá apatie.

Asi Den sedmý

Po probuzení (nevím, jestli ráno, večer, v poledne nebo o půlnoci) byla apatie pryč, vyskočila jsem a udělala vše běžně, co se dalo dělat. Po přinešení jídla jsem si udělala sedmý uzlík na provázku a věděla jsem, že už se blíží moje rozloučení s tmou a odchod do Matrixu.

Asi ráno jsem se probudila, zuby, olej, nos, snídaně, cvičení sprcha,a čekání na průvodce, který mě vyvede ze tmy. Odhadla jsem to špatně, ranní rituály jsem dělala cca v 3 hodiny v noci.

Ťuk ťuk – průvodce přišel, přivítali jsme se potmě, přinesl svíčku a dal jí za dveře, já jsem měla asi půl hodiny na to, abych pomalu otevírala dveře a vpouštěla světlo do pokoje. Oči i sluch si musí postupně zvyknout. Pak průvodce rozsvítil světlo a já si ještě chvíli zvykala na světlo. Sbalila jsem si své věci, proběhl dlouhý a krásný rozhovor s průvodkyní a průvodcem o věcech mezi nebem a zemí a já se vydala domů.

Malování

Ve tmě jsem malovala abstraktní obrazy. Krajinky, portréty ani zátiší bohužel nejdou ve tmě malovat.

Ego ironicky: „Nebudeš někde ty obrazy ukazovat, že ne?!“

Mozek: „Má smysl ty čmáranice dělat?“

Tělo: „Mě už bolí ruka.“

Duše: „To bude krááásnýýý“

Pocity:

• Když ležím, slyším pravidelný tep svého srdce. Arytmii nemám.
• Neskutečně jsem se vyspala a je to vidět na mém odpočatém obličeji.
• Vidím kužel bílého světla, jako když začíná příběh Mr. Beana. Ale Mr. Bean na mě naštěstí nespadl.
• Vidím na zdi okno, jak jím prochází světlo. Po pobytu jsem se ptala průvodce, zda tam okno dřív bylo. Bylo, ale zazdil ho, takže technicky jsem ho vidět nemohla.
• Nepřítomnost lidí ani světla nepociťuji negativně, hodně nepříjemná je činností deprivace – nuda.
• Po výstupu ze tmy ven, na denní světlo pozoruji o hodně ostřejší zrak, barvy, obrysy.
• Žádné psychické problémy necítím (jak mi někteří prorokovali).
• Dle informací průvodce vše bude dobíhat a možná budu dělit život na „před tmou“ a „po tmě“.
• Ve tmě mě navštívil Miloš Zeman a mával mi z vozíku, pak odjel. Nevolila jsem ho, nemám ho ráda, nevím, proč za mnou do tmy přišel.
• Další vjem byl, že jsem byla dcera anglického krále, kterého zrovna korunovali (nebyl to Charles ani nikdo, koho vizuálně znám). Vtipné na tom bylo, že král neuměl anglicky, mluvil francouzsky.
• Některé předměty v místnosti, třeba židle, světélkovaly.
• Poslední den při pohledu na strop, jsem viděla celou hvězdnou oblohu, viděla jsem jednotlivá souhvězdí.
• Pobyt ve tmě jako zážitkový poukaz nedávejte svým blízkým k Vánocům nebo k narozeninám (pokud si to sami nepřejí)

Jsem ráda, že jsem tmou prošla, pobyla v ní. Zvládla jsem 7 dní a s tmou se rozloučila. Vím, že se do ní ještě někdy vrátím.

Tak moji milí, Ego, Mozku, Tělo a Duše. Pojedeme ještě do tmy?

Ego, Mozek, Tělo jednohlasně: „NIKDYYYYY“

Duše zasněně: „Nooo, tak… proč ne?“