Tak pojďte paní Kovandová….

Jsem zdravý člověk. K lékaři chodím pravidelně, ale pouze na preventivní prohlídky. Návštěvy lékařů nesnáším a opravdu je neobtěžuji s blbinami. Ovšem dnešní zážitek z ORL už asi nic nepřekoná.

Minulý týden mě začaly bolet uši, bolest mi vystřelovala do dutin, nebo aspoň tím směrem. Proto jsem se dnes odhodlala jít na ušní s tím, že o víkendu rozhodně nechci jet na první pomoc.

Objednala jsem se a ejhle, asi díky koroně, měli volno hned dnes.

„Přijďte v 11,30.“

Super, zaradovala jsem se, oznámila to paní vedoucí, vzala si propustku a v 11,00 odkráčela k lékaři.

V čekárně bylo asi 5 lidí, trochu mě to v současné době zarazilo, domnívala jsem se, že právě lékaři budou dbát na to, aby se v čekárně moc lidí nepotkalo. Nicméně sedla jsem si trochu stranou a v ruce třímala propustku a kartičku pojištěnce.

Za chvíli vyšla sestra, viditelně již důchodkyně, vzala si ode mě kartičku. Paní s dítětem, která přišla již přede mnou, jí taky kartičku podávala, ale sestra jí odmítla se slovy: „To teď nechci.“ Trochu mě to zarazilo, proč mojí ano a její ne, ale jelikož neřeším to, co se mě netýká, přestala jsem na to myslet.

Za chvíli vyšla tatáž sestra a ptá se mě: „Byla jste tu u nás?“  „Ano, byla, asi před 5 lety, ale pod jiným jménem. Teď jsem Sazamová, dřív jsem byla Seibertová.“ Sestra si vše zapsala na papírek a odešla.

Mezitím vpustila paní, která ovšem přišla až po mě. Všichni se na sebe podívali, protože před mým příchodem bylo v čekárně asi 5 lidí. Nikdo nic neříkal, ale všichni jsme si mysleli: protekce. Ne, nebyla to protekce, pravda byla mnohem horší, než jsme všichni tušili.

Asi za 20 minut vyšla nám známá sestra, podívala se na mě a řekla: „Jdete k nám na ušní?“ Hlavou mi problesklo, že pan Alzheimer navštěvuje stejné ušní jako já. Ale protože se snažím být na lidi milá, vysvětlila jsem jí, že už jsem jí kartičku i se změnou jména dala.

Opět šlo pár lidí, kteří přišli po mě i přede mnou. A pak mě zavolali. Vešla jsem dovnitř, pacient přede mnou seděl na křesle a doktorka mu vyplachovala uši. Netuším, proč jsem tohoto pohledu nebyla ušetřena, nicméně jsem byla posazena do vedlejší místnosti a čekala jsem, až ta ušní koupel bude ukončena. Kromě diagnózy, léků a rodného čísla dotyčného pacienta, jsem se dozvěděla ještě něco o pacientově rodině a problémech v práci.

Pak jsem přišla na řadu. Konečně. Ne, beru zpět, byla jsem odvolána zpět do vedlejší místnosti, protože sestra objevila tu paní s dítětem, co jí odmítla kartičku. Po mučivém nářku dítěte a jeho diagnóze, jsem přišla opravdu na řadu já.

Kontrola ucha, nějaký stříkanec do něj a šup ven do čekárny. Paní doktorka a sestřičky se musí najíst. Ne nešálí vás sluch.

Naprosto chápu, že doktorka i sestřičky od rána nejedly pro velký zájem pacientů, co ale nechápu je, proč si objednávají 4 pacienty na čas, kdy už mají mít přestávku.

Kdybych neměla něco stříknutého v uchu, přísahám, že jsem se sebrala a odešla. Takhle jsem byla zákeřně donucena zůstat a vyčkat.

Po dalších asi 20 minutách se otevřely dveře, vyšla nám známá sestra, podívala se na mě, usmála a řekla větu, která mi podlomila nohy. „Tak pojďte paní Kovandová.“

Další průběh byl již běžný, recept do sms, rada, že pokud to s ušima nepřejde, mám zajít na zubní, že by to mohlo být od zubu.

Příchod do zaměstnání: 14,00

Celé to shrnu: 3 hodiny čistého času, 160,00 Kč za mastičku, velký hlad (neměla jsem oběd, páč jsem se přes svůj věk domnívala, že ve 12,00 jsem v práci). Příště, až mi začne něco bolet, zajdu za kartářkou, myslím, že to bude rychlejší a účinnější.