- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Přišel den nástupu. Dojela jsem na místo určení, na místě mě přivítala průvodkyně a průvodce tmou. Oba neskutečně milí a přívětiví. Mohla jsem si vybrat menší, nebo větší pokoj. Vybrala jsem si větší (cca 16m2), což se posléze ukázalo jako špatná volba, více jsem bloudila. Celý pokoj je obložený molitanem, proti hluku a asi i proti případným nárazům těla. Vše je připevněné, oblé. Pokoj je totálně zatemněný, není vidět ani sebemenší paprsek světla a je tam absolutní ticho. Dostala jsem veškeré instrukce a čas na vybalení. Odevzdala jsem mobil (bylo to mé přání, je to velké pokušení). Všechny věci jsem si uložila logicky (tak jsem si myslela). Pak se se mnou průvodci rozloučili slovy: krásnou tmu… a odešli.
Veškeré jídlo bylo vegetariánské a neskutečně výborné. Vždy jsem dostala v termotašce jídlo na celý den. Polévku a hlavní jídlo v potravinové termosce, zákusek, ovoce, zeleninový salát, zeleninu, chleba s pomazánkou. Jídla bylo hodně, jen já jsem si ho jednou špatně rozvrhla, jak se dočtete níže.
Den první a druhý
První návštěva koupelny, první jídlo, první cvičení, vše bylo prvně… Ještě bloudím, ale chodím velmi pomalu. Tak, vše hotovo a co budu dělat zbývajících 23 hodin??? NIC, nebudeš dělat NIC.
Udělala jsem si každodenní rituál: ráno vstanu, vypláchnu si nos jogínskou konvičkou, pak zamlgám olej (olej v puse převaluju a koušu, pak vyplivnu). Nasnídám, lehnu si, zacvičím, lehnu si, osprchuju, lehnu si… Udělám si masáž obličeje, lymfatickou masáž a lehnu si. Namaluju obrazy a lehnu si. Při ležení občas usnu, netuším, jestli na 10 minut nebo 6 hodin… Začala jsem pomaleji jíst, každé sousto jsem překousala 40x, každý cvik místo 10x zacvičila 20x a zuby jsem si taky čistila pečlivěji než v běžném životě – Matrixu.
Není co dělat, pojedu na „dovolenou“. Vzala jsem si karimatku, spacák a ustlala si na druhém konci pokoje.
O 10 minut později
Jsem zpět, je to nepohodlné a ve spacáku je mi horko.
Asi Den třetí
Den první a druhý přinesl průvodce jídlo asi v poledne. Ale třetí den nastala změna, bylo to později (z důvodu ztráty orientace v čase) a po jídle jsem si šla lehnout a usnula. Tady nastal okamžik, kdy jsem zcela ztratila pojem o čase. Ale úplně. Nevěděla jsem, jestli je ráno, poledne, večer nebo noc. Na zápisníku mám provázek, na který si dělám uzlík s dalším obědem, takže dnes mám 3. uzlík, znamená to 3. den, aspoň tak mohu trochu sledovat čas.
Třetí den byl stěžejní, moje bytost se rozdělila na 4 – Ego, Mozek, fyzické Tělo a Duši. A tihle 4 se od té doby trochu hádaly.
Ti čtyři stále řeší, jestli je noc nebo den, takže jsem to zarazila a rozhodla, že nebudeme řešit, jestli je ráno, večer, čtvrtek nebo červenec a ráno bude, když se probudíme… Takže jsem asi některý den, snídala, sprchovala, čistila si zuby několikrát.
Při posunu donášky jídla jsem měla už dost velký hlad a začalo to:
Ego: „To si dělají prdel? To nás tu nechají umřít hlady?“
Mozek: „Ne, to nemůžou, to by byla vražda, na to jsou paragrafy, to by šli sedět.“
Tělo: „Mě už selhávají životně důležité orgány.“
Duše: „Nebojte se, všechno bude dobrý, přijdeme do nebe a tam je krááásně.“
Asi o 10 minut později
Bolí smrt hlady? Nebo jen tělo slábne a slábne, až dočista umře?
Asi o 10 minut později
Jak mohli hladovějící umělci něco zásadního namalovat? Mě se nechce ani vstát z postele.
Asi o 10 minut později
Dvě zaťukání (to znamená něco je za dveřmi)
Ego: „No konečně“
Šla jsem se podívat a byla to termoska s čajem a voda. OK!!! Hlad je převlečená žízeň, vypila jsem dva hrnky čaje a šla čekat dál.
Asi o 10 minut později
Tolik jsem toho chtěla ještě stihnout. Svést se v caterhamu, ochutnat originální řezy Resi Berghammerové, jet se starším vnukem do Japonska a s mladším do dinoparku (ano, cenově odlišné výlety, ale jiskry v očích budou mít rovnocenné), chodit na Univerzitu 3. věku……..
Asi o 10 minut později
OK je asi lepší umřít ve spánku, bude to pohodlnější…
Asi o 20 let později
Ťuk, Ťuk
Ego: „Noooo teď ať si to jídlo už nechají“
Mozek: „Jsem říkal, že na to jsou paragrafy, to by byla vražda.“
Tělo: „Už mi funguje poslední orgán.“
Duše: „Škoda, v nebi je tak krááásně.“
Po výborném jídla jsem opět usnula.
Asi Den čtvrtý a pátý
Tyto dny probíhaly stále stejně. Jídlo, cvičení, malování, masáže obličeje, sprcha, meditace, dechová cvičení a veeeelká nuda…
Asi Den šestý
Tento den nastal nějaký zlom. Ego: „Tak je ráno nebo večer???“ Mozek, tělo a duše jednohlasně a ironicky: „Neeevíííímeeee.“
V tu chvíli jsme se dostala do naprosté apatie. Ležela jsem na posteli, tma na mě hodila obrovskou černou deku a já se nemohla hýbat. Ťuk Ťuk = jídlo… Ego: „Jíííídlooo“, Mozek: „Tělo, zvedej se, dojdi pro jídlo.“ Tělo: „Proč zase já, chodím každý den, ať jde dnes Duše.“ Duše pobaveně: „Jáááá??? Přece nemám nohy ani ruce.“
Nemohla jsem vstát, nedělala jsem nic, jen ležela a civěla do tmy. Bylo úplně jedno, jestli jsem měla oči otevřené nebo zavřené, viděla jsem TMU. Naprostá apatie.
Asi Den sedmý
Po probuzení (nevím, jestli ráno, večer, v poledne nebo o půlnoci) byla apatie pryč, vyskočila jsem a udělala vše běžně, co se dalo dělat. Po přinešení jídla jsem si udělala sedmý uzlík na provázku a věděla jsem, že už se blíží moje rozloučení s tmou a odchod do Matrixu.
Asi ráno jsem se probudila, zuby, olej, nos, snídaně, cvičení sprcha,a čekání na průvodce, který mě vyvede ze tmy. Odhadla jsem to špatně, ranní rituály jsem dělala cca v 3 hodiny v noci.
Ťuk ťuk – průvodce přišel, přivítali jsme se potmě, přinesl svíčku a dal jí za dveře, já jsem měla asi půl hodiny na to, abych pomalu otevírala dveře a vpouštěla světlo do pokoje. Oči i sluch si musí postupně zvyknout. Pak průvodce rozsvítil světlo a já si ještě chvíli zvykala na světlo. Sbalila jsem si své věci, proběhl dlouhý a krásný rozhovor s průvodkyní a průvodcem o věcech mezi nebem a zemí a já se vydala domů.
Malování
Ve tmě jsem malovala abstraktní obrazy. Krajinky, portréty ani zátiší bohužel nejdou ve tmě malovat.
Ego ironicky: „Nebudeš někde ty obrazy ukazovat, že ne?!“
Mozek: „Má smysl ty čmáranice dělat?“
Tělo: „Mě už bolí ruka.“
Duše: „To bude krááásnýýý“
Pocity:
Jsem ráda, že jsem tmou prošla, pobyla v ní. Zvládla jsem 7 dní a s tmou se rozloučila. Vím, že se do ní ještě někdy vrátím.
Tak moji milí, Ego, Mozku, Tělo a Duše. Pojedeme ještě do tmy?
Ego, Mozek, Tělo jednohlasně: „NIKDYYYYY“
Duše zasněně: „Nooo, tak… proč ne?“
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!