Následující článek je o hodnocení kancléřství Angely Merkelové a perspektiva Německa s novým kancléřem.
Volby v Německu skončily. Skončila dlouhá éra kancléřky Merkelové, která trvala 16 let. Byla to éra poznamenána ekonomickou krizí, krizí eurozóny, migrační krizí a pandemickou krizí. V následujícím příspěvku se pokusím vyhodnotit oněch 16 let vládnutí a nastínit, co znamenají výsledky nedělních voleb pro střední Evropu a celý Západ.
Být v čele tak velké a významné země jakou je Německo, samozřejmě není jednoduché. Je to stát, který díky své velikosti a ekonomické důležitosti udává tempo celé Evropy. Jak řeknou Němci, tak to také bude. Francie vedle Německa hraje pouhé druhé housle. Je to vlastně paradox. Po druhé světové válce mělo být Německo připoutáno ke sjednocování starého kontinentu, mělo být pod dohledem evropských mocností v čele s Francií. S postupem času ale Německo začalo opět nabývat na důležitosti. Po německém sjednocení v roce 1990 bylo jasné, že Německo převzalo otěže sjednocování Evropy úplně. Galský kohout mohl jen bezmocně přihlížet.
Angela Merkelová nastoupila do úřadu spolkové kancléřky 22. 11. 2005. Když nastupovala, tak se proti dnešku zdála situace v Evropě takřka idylická. Merkelová odchází a Evropa je rozvrácena ekonomicky, sociálně, kulturně a já nevím jak ještě. Jestli je něco, co bylo typické pro její éru, tak to bylo neustálé kalkulování a přemýšlení. Tato strategie dala vzniknout novému slovu merkeln (merklovat). Kancléřka nikdy neuměla rázně a rychle reagovat na vzniklou situaci. Tato její vlastnost se ukázala v tom nejhorším možném světle v roce 2015, kdy na sílící nápor migrantů reagovala otevřením hranic a vyzýváním k solidaritě s nově příchozími. Řekla, že daná situace je bezalternativní, a že ji zvládneme (odtud její nechvalně známá věta Wir schaffen das.) Vůbec slovo „bezalternativní“ se mnohokrát vyskytlo v jejím slovníku. Bude to tak a jinak to nejde. Správný leader ale vždy zkouší hledat nějaké jiné možnosti. Snaží se bojovat v národním zájmu své země. Frau Merkel ale spíše bojovala za zájem někoho jiného, jenom ne Německa. Její štěstí bylo, že Němci jako národ v sobě mají zakódovaný strach z charismatického leadera a to od dob nacistické éry. Neradi také prudce mění kurz. Chtějí, aby vše bylo ve starých kolejích. Nebýt těchto vlastností, tak by musela skončit nejpozději roku 2017, kdy se konaly volby do Bundestagu.
Letošní volby však přeci jenom něco ukázaly. Její strana CDU ve spojení s Bavorskou CSU získala nejhorší volební výsledek od roku 1949. Nástupce Merkelové Armin Laschet se ukázal jako neschopný leader, kterého si Němci jen těžko dovedou představit jako příštího kancléře. Politika lavírování a neustálého kalkulování namísto jednání, Němce přece jen trochu otrávila. Ty, kteří by si snad mysleli, že dojde k nějaké změně, ovšem rychle vyvedu z omylu. Nejvážnější kandidát na post kancléře Olaf Scholz z vítězné sociální demokracie určitě nepřinese žádný svěží vítr. Ideály současných německých socialistů se příliš neliší od Strany zelených. Můžeme tedy čekat další tlak na zelenou ekonomiku, utahování šroubů evropské integrace, tlak na přijímání migrantů, protože je to solidární, ekonomická a kulturní nutnost. Kdyby pan Scholz byl alespoň trochu ten starý socialista, tak by musel varovat před Green Dealem, protože ten bude znamenat zchudnutí německé dělnické třídy a podstatné části střední třídy. Kdyby byl starý socialista, tak by musel praštit do stolu a říct, že příliv dalších migrantů z Afriky a Arábie povede k rozvratu německé ekonomiky, kdy německý dělník bude muset tyto lidi živit a jeho životní úroveň bude snižovat. Pan Scholz by si měl dát za cíl podporu tradiční německé rodiny, aby se rodily děti a Brusel nemusel neustále tvrdit, jak ty migranty nutně potřebujeme. Tohle ale od pana Scholze nikdy neuslyšíme.
Omlouvám se těm, kterým jsem zkazil jejich představy, že by snad v Německu, a tím pádem v České republice a v celé Evropě, mohlo být lépe. Jak říká politolog Petr Drulák: „Angela Merkelová byla ve srovnání se svými nástupci ještě titánem.“
