Henry Kissinger a reálpolitika dnes

Henry Kissinger a jeho reálpolitika nám budou obrovsky chybět. O to více v časech velké geopolitické změny, která se právě teď odehrává.

Ve středu 29.11. zemřel Henry Kissinger. Podle mnohých největší expert na mezinárodní vztahy, představitel tzv. reálpolitiky, zastánce diplomacie pojistek a protiváh. Bylo mu neuvěřitelných 100 let. V následujícím textu bych rád vysvětlil, proč svět potřebuje více Kissingerů.

Henry Kissinger byl známý tím, že to byl pragmatik. Věděl, že není možné, aby při sporu dvou znesvářených stran jedna vyhrála poměrem 10:0. Byl pro udržení mocenské rovnováhy. Celá jeho filozofie vycházela z uspořádání Evropy po třicetileté válce. Tehdy se začaly formovat národní státy, jak je známe dnes. Kissingerovi přišlo normální, že žádná strana nebude mít převahu, byl pro realistické vyvažování sil.

Dnes však vidíme něco zcela jiného. Reálpolitika se vytratila a zavládl idealismus. Euroatlantické civilizaci se silně zhoršily vztahy s Ruskem, s Čínou jsou na bodě mrazu. Západ se neustále ohání svou univerzální pravdou a o jiných civilizacích si myslí své. Evropští leadeři jezdí do Afriky, aby se pokusili navázat obchodní vztahy. Spolupráci podmiňují dodržováním lidských práv a zasahováním do vnitrostátních záležitostí. Afrika se však stává velmi asertivní a již se nebojí ozvat. Zklamaní leadeři pak odjíždějí s nepořízenou domů a nerozumí tomu, co udělali špatně. Toto není reálpolitika, toto není pragmatické uvažování. Je to čirý idealismus a naivita. Evropa už dávno nemá vliv na geopolitické uspořádání světa, tváří se však, jako kdyby stále měla. Jsou zde státy jako Čína, Indie, které dohromady tvoří skoro 3 miliardy obyvatel!!! Jejich průmyslový potenciál je obrovský, osmělují se čím dál více. Existuje obchodní společenství zvané BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika), které se po přijetí šestice nových členů v lednu příštího roku bude podílet 30 % na světovém HDP. To není zanedbatelné číslo. Skupina je sice zatím nesourodá, jak jí vyčítají kritici, to se však může změnit. Členové jsou totiž spojováni touhou stát se protiváhou upadající západní moci. Jen čas ukáže, jestli se tak stane.

Evropa namísto řešení aktuálních ekonomických problémů a pružného reagování na měnící se geopolitické uspořádání světa řeší klimatickou krizi, počet pohlaví a apelování na přijímání co největšího počtu migrantů z Afriky a Blízkého východu. Pokud příští rok nedojde k radikální obměně Evropského parlamentu v červnových volbách, tak se skutečně může stát, že na konci této dekády bude Evropa jen chudým přívěškem dynamicky se rozvíjející Asie. Spojené státy čekají klíčové prezidentské volby příští rok v listopadu a Donald Trump má slušnou šanci zase otočit kormidlem, jak učinil před sedmi lety. To už ale předjímám.

Euroatlantická civilizace potřebuje více leaderů, kteří budou usilovat o prosazování pragmatického přístupu, o udržování mocenské rovnováhy, zkrátka o kissingerovskou reálpolitiku. Uvidíme, jestli je Západ ještě alespoň trochu vitální a schopen takové osobnosti vyprodukovat.