Počátky polabské bezbožnosti

V Tatcích mají šikovně udělané informační tabule, které návštěvníkům obce přibližují její historii. U zdejší kapličky také jedna taková stojí a člověk se z ní dočte, že kaple Panny Marie byla postavena v roce 1843. 

Text se ale neomezuje na suchopárná data. Snaží se je zasadit do širšího kontextu. Dočteme se tak, že zbožnost obyvatel Tatců procházela od konce 18. století změnami. Pokrok vědy a techniky v průběhu následujícího století nahlodal jejich náboženské cítění. Křesťanství zpovrchnělo. Přesto všechno v té době vznikla tato kaplička, která je dodnes považována za hlavní duchovní symbol obce. 

Něco podobného by se dalo napsat asi o všech novějších sakrálních stavbách v okolí. V 18. století se v našem regionu začal projevovat odklon od náboženské víry. Později tato tendence jen zesílila. Ne náhodou umístil Jindřich Šimon Baar příběh svého románu Holoubek právě do Polabí. Hlavní hrdina, dobrosrdečný farář, se zde potýká s nezájmem a někdy i otevřeným nepřátelstvím. O tom, jak to u nás vše začalo, podrobně svědčí sepsané paměti písmáka Františka Jana Vaváka, který byl na konci 18. století rychtářem v sousedních Milčicích.

Konzervativní a k církvi loajální Vavák bolestně nesl tehdejší změny v náboženském životě. Nevedlo ho k tomu tmářství. Přesto že byl „pouhý“ sedlák, byl nebývale sečtělý. Jakožto předchůdce pozdějších obrozenců v mnoha ohledech předběhl svou dobu. V otázkách náboženských a etických ale zastával kritický postoj vůči osvícenství, které relativizovalo principy, na kterých stavěl svůj život. Vavák byl přesvědčen, že osvícenci je mají za „hloupé bláznovství“. Děsilo ho prosazování svobody svědomí oproštěné od autority Boha. Podobné „zhoubné“ myšlenky intelektuálů (i z řad katolických kněží) přijímala hlavně mladá generace, pro kterou, podle Vavákova mínění, byla zbožnost „trnem v oku“.

Zásadní historickou událostí, jež nepřímo a neúmyslně pomohla náboženskou lhostejnost rozšířit mezi prostý lid, bylo vydání Tolerančního patentu Josefem II. v roce 1781. Ten za určitých podmínek povolil Čechům se veřejně přihlásit k dosud zakázanému augsburskému (luterskému) a helvetskému (kalvínskému) vyznání. Patent v Polabí vzedmul vlnu odchodů z katolické církve. Vavák byl situací zaskočen. Věnoval desítky stran svých Pamětí polemice s „odpadlíky“. Herezi spojoval s morálním úpadkem. Když se v Křečhoři objevily případy loupeží, dával to Vavák do souvislosti právě se skutečností, že se v této obci téměř všichni její obyvatelé přihlásili k nově tolerovaným konfesím.  

Milčický rychtář byl vůči evangelíkům zaujatý, nicméně si všímá i celé řady věcí, které jsou důležité pro pochopení tehdejší společenské atmosféry. Byl přítomen oficiálním výslechům některých z nich. Viděl, že za odchodem z katolické církve bývají často emocionální důvody. Šlo většinou o negramotné rolníky s mizivou znalostí helvetské či jiné konfese. A není divu. Potřebnou katechezi nebylo před patentem snadné realizovat. Komunity tajných evangelíků do té doby působily v ilegalitě a distribuce a držení jejich literatury bylo stíháno. Mnozí lidé přijímali nová vyznání spíše intuitivně z odporu vůči římské církvi než z důvodu uvědomělého postoje v otázkách věroučných.  

Živelnost odpadlického hnutí a absence duchovního vedení působila zmatky. Lidé přesně nevěděli, jakou víru spolu s ostatními sdílí. Objevovaly se různé názory, rozličné výklady. Někteří se prohlašovali za husity. Jiní byli mylně přesvědčeni o tom, že jim Toleranční patent dává naprostou svobodu víry a že si mohou vyznávat, co chtějí. Záhy se zrodila první hereze, tzv. ariánská sekta. Vavák je považoval za deisty. V Pamětech o nich píše: „Nevěří v nic jiného, jen to, že Bůh jediný jakožto základ všech viditelných věcí jest. Všecky zákony, Starý i Nový, že jest pouhá smyšlenka a lidské vazby a že tomu nemá se věřiti.“ Na ariány se však nevztahovala tolerance Josefova patentu. S výjimkou dětí mladších desíti let byli posíláni do vyhnanství v Banátu.

Jejich názory děsily i samotné evangelíky, kteří se báli, že budou s tímto „kacířstvím“ spojováni a cítili nutnost se od nich distancovat. Jenže u zakázané sekty to neskončilo. Tu a tam se vyskytovaly případy do té doby neslýchaného rouhačství. Například v roce 1782 v Pátku u Poděbrad vedl muž příjmením Chvalovský tak urážlivé řeči proti Kristu a Panně Marii, že ho sami jeho helvetští soukmenovci nahlásili úřadům. Chvalovský s pobuřujícími řečmi nepřestal ani za mřížemi.

V Plaňanech žil poštmistr Martin Pošíval, který se nijak netajil tím, že jsou mu Bůh, církev, svátosti a jakékoliv náboženské záležitosti protivné. Den po Štědrém večeru roku 1793 nečekaně zemřel. Podle úmrtní matriky ho ranila mrtvice. Jeho náhlá smrt tehdy vylekala nemálo podobně smýšlejících lidí, protože byla považována za trest shůry. Tři dny před svou smrtí navštívil poštmistr pojezdného v Dobřichově a údajně si u něho pochvaloval svoje zdraví slovy: „Ten můj tatík tak brzo zahynul, a tak brzo ho čerti vzali a já jsem vždycky zdráv, mě si tak dlouho nechtějí vzít.“

S evangelíky sympatizovali mladí lidé, kteří odmítali katolickou církev, ale zároveň nevstupovali k luteránům či helvetům. „Tak ani katolíci ani nekatolíci nejsou,“ píše o nich Vavák a na jiném místě moralizuje: „Hle, chasa nezvedná, k ničemu se vázat nedá, vždy jen svou svobodu hledá!“ Když se v roce 1800 dělal pro vojenské účely soupis lidu, mělo být u každého jména uvedeno, jakého vyznání je. Našli se však tací, kteří se k žádnému přihlásit nechtěli. Ve vsi Němčice jakýsi muž prohlásil, že „jest náboženství pokojného.“ Když byl tázán, o jaké vyznání jde, odpověděl: „Já chci dát každému pokoj a chci, aby mně jej taky každý dal.“

S působením evangelických pastorů z Uher počáteční horlivost části nekatolíků ochabla. Pastoři mluvili slovensky, což pro někoho představovalo jazykovou bariéru. Sbory obsluhovaly velká území a pro věřící ze vzdálenějších obcí bylo obtížné pravidelně navštěvovat nedělní shromáždění. Jiným se nezamlouvala povinnost podílet se na financování sboru, nebo se vzdělávat v katechismu. Vavák popisuje i případy, kdy se evangelíci bouřili proti svým duchovním, protože jim kázali o uctivém chování vůči katolíkům. To vše se odvíjelo na pozadí dějinotvorných událostí jako byly josefínské reformy a Velká francouzská revoluce. Náboženský život začal stagnovat.

Šedesátiletý milčický rychtář si v roce 1801 posteskl: „Zajisté duch francouzský, nic nevěřící, již tu i tam v zemi znáti se dává, což ovšem horší jest nežli snad nějaké kacířstvo.“ Na otázku z Lukášova evangelia, zdali před skonáním světa nalezne Syn člověka víru na zemi, odpovídá, že žádnou nenalezne a dokonce „ani tu lutriánskou, ani kalvínskou.“

Možná by se dnes divil, do jaké míry se plní jeho předpověď. Při sčítání lidu v roce 2011 se v kolínském okrese přihlásilo k náboženskému vyznání méně než 15% obyvatel. Přesto všechno minimálně z jedné věci by Vavák určitě alespoň malou radost měl. Když chodíval z rodných Milčic přes Tatce na nedělní bohoslužby do skramníckého kostela, tehdy tu při cestě ještě nestála kaplička Panny Marie.

Článek byl publikován 10. 6. 2021 na serveru svoboda.info