Česko dnes čelí masivní uprchlické krizi, není to ale poprvé, co do naší země přicházejí váleční uprchlíci.
V minulém století jsme to vícekrát zažili, ovšem co do počtu příchozích je dnešní situace srovnatelná snad jen s případem tzv. národních hostů. Dnes už téměř zapomenutá uprchlická vlna z přelomu let 1944/45 dočasně ovlivnila každodenní život našich prarodičů a nevyhnula se ani Kolínsku, Poděbradsku a Kouřimsku, jak o tom svědčí četné zápisy v kronikách zdejších obcí.
Na rozdíl od Ukrajinců dnes, tehdejší uprchlíky málokdo vítal s pochopením a ochotou pomáhat. Eufemismem „národní hosté“ byli označováni etničtí Němci (v menšině případů šlo o Poláky či Rusy, kolaboranty s nacisty) pocházející ze Slezska nebo východního Pruska, prchající před postupující Rudou armádou. Ačkoliv se jednalo převážně o ženy s dětmi a staré lidi, byli to defacto nepřátelé, které Češi mezi sebe přijímali pouze z donucení německé okupační moci. „Obec dostala nařízení, aby pro ně zaopatřila skříně, postele, stoly, hrnce… palivo, kácely se borovice v lesíku na skále a v pískovně (1).“
Na plnění povinnosti postarat se o uprchlíky dohlížel okresní hejtman Wilhelm Hübner, který vesnice na Kolínsku osobně objížděl a kontroloval. Národní hosté se ubytovávali, kde se dalo, ve školních budovách, hostincích, sokolovnách i soukromých bytech. Jejich počty nebyly zanedbatelné, například do Radimi s přibližně tisícem obyvatel dorazilo 175 lidí, do polovičních Chotutic 130. Dětem byla kvůli obsazení škol omezena výuka, na denním pořádku byly komunikační problémy a vznikaly i drobnější konflikty plynoucí z nedobrovolného soužití s cizími lidmi.
V Chotouchově byla v domě starosty ubytována rodina berního úředníka z Vratislavi, jejichž třináctiletého syna pozdější kronikář popisuje jako sebestředného fracka. Výrostek chodil po obci s nožem za pasem a okázale dával najevo svou árijskou nadřazenost, dokud jednoho dne místním nedošla trpělivost: „Objevil se v úřadovně s opuchlými tvářemi a sem tam nějaká modřina. Od té doby dal pokoj a za nějaký den zmizel z obce (2).“ Arogance některých uprchlíků zůstává i s odstupem osmdesáti let zarážející: „Hned po příjezdu přistoupila ke mně korpulentní dobře ošacená Němka se slovy: ,Mezi ta všivá, sviňská, polská prasata nás nedávejte´ a majestátně odešla (3).“
Uprchlíci sice pobírali různé přídavkové lístky, ty jim ale nestačily ani na pokrytí základních potřeb. Z tohoto důvodu si museli přivydělávat u místních rolníků. Obzvlášť velká nouze byla o palivo. Uhlí bylo nedostatek, a tak se ve vesnicích „za nějaký čas nenašla ani tyčka v plotě (4).“ Ponížení, ubohost životních podmínek, spolu s beznadějnými vyhlídkami vedla většinu z nich k apatii a hněvu. „Někteří stále ještě věřili ve vítězství říše, druzí byli ku všemu lhostejní a většina jich na Hitlera nadávala (5).“ Samozřejmě nechyběli ani zatvrzelí vyznavači nacistické ideologie: „Domek mé matky čp. 38 byl obydlen matkou s jedenácti dětmi. Byla to manželka SS mana a pro vůdce velice nadšená. Vzpomínám si, jak hořce plakala, když Německo kapitulovalo (6).“
Během květnového povstání udala jedna z uprchlických žen německému vojenskému útvaru v Plaňanech, že na obecním úřadu v Chotuticích vlaje československá a sovětská vlajka, načež následující noc přijel do obce přepadový vůz se čtrnácti ozbrojenými německými vojáky. Poté, co sejmuli a spálili rudý prapor, zahájili domovní prohlídku za účelem najít nelegálně držené zbraně. Očitý svědek k tomu po letech poznamenal: „Po marné námaze byl nám podle prohlášení velitele darován život jedině proto, že nebylo ublíženo německým uprchlíkům ve vsi.“ Němci tehdy odjeli, aniž by cokoliv našli, přestože dle svědectví v jedné z místností „stálo o psací stůl opřeno osm pušek a na stole ležely dva ruční granáty (7).“
Přítomnost národních hostů vyvolávala u domácích obyvatel smíšené pocity pohrdání, soucitu a zadostiučinění: „Viděli jsme také krutý výsměch války na těch, kteří ji sami zavinili…Nikdo se však nesmál této bídě potrestaných lidí, protože my Češi dovedeme brzy zapomínat. Však už jim ten hrdý výraz sešel s tváří, a nám se blížilo osvobození (8).“ Hostilního postoje Čechů si museli být uprchlíci vědomi stejně jako rizika, že se mohou stát hromosvodem jejich leta nahromaděného hněvu. Těm šťastnějším z nich pomáhala k pocitu bezpečí přítomnost německých vojáků v obci. Vojáci zvláště s mladými uprchlicemi navazovali vřelé styky a byli jim velkou psychickou a nejspíš i materiální oporou. Při rychlém ústupu v závěrečných dnech války je ale například v Radimi nechali na místě svému vlastnímu osudu napospas.
Hrůzu osamoceným německým ženám naháněla především blížící se sovětská armáda. Atmosféra těch dnů byla napjatá: „České rodiny nechtěly již tyto uprchlíky míti u sebe… Několik žen z obce chtělo podniknout útok na tyto uprchlíky, zvítězila však jenom rozvaha (9).“ Nicméně o rudoarmějcích samotných poválečné kronikářské zápisy referují výhradně jen v kladném smyslu: „Tito vojáci přišli a chovali jejich děti. Bylo přirozeně mnoho údivů u uprchlíků samých jakož i u našich lidí (10).“
Vystrašení uprchlíci se snažili zmizet co nejrychleji a nejlépe za doprovodu Wehrmachtu, zdaleka ne vždy se jim to povedlo: „Naši národní hosté čekali připraveni u Přestavlk s nadějí, že je ustupující armáda vezme s sebou. Naložili však pouze jednu rodinu, kdežto ostatní s nářkem zůstali (11).“ Ti, co vlastnili koně a povozy, utíkali na západ po vlastní dráze. Mnozí z nich byli chyceni a odvezeni do sběrných táborů. Nejbližší se nalézaly v Kolíně, Kutné Hoře, Poděbradech a Čáslavi. Odtud byli postupně repatriováni do Německa. Poláky, a zvláště pak Rusy, čekal jiný, mnohem tragičtější osud.
Po válce národní hosté posloužili jako nástroj politického a třídního boje, čehož příkladem je zápis v pamětní knize Ratenic. Kronikář, který o sobě píše, že byl za okupace členem ilegální komunistické skupiny, vyčítá předchozímu vedení obce vstřícnost k cizím nepřátelským uprchlíkům a dává ji do protikladu s údajnou neochotou pomoci příslušníkům místního protifašistického odboje: „Odchovanci-agrárníci tím ukázali se v pravém světle (12).“
Hrubé odhady celkového počtu národních hostů v naši zemi začínají někde na hodnotě půl milionu. Naprostá většina z nich byly ženy, děti a staří lidé. A nutno na závěr zdůraznit, že tímto také veškerá podobnost se současnou situací končí.
Použité zdroje:
1) kronika obce Klučov
2-4) kronika obce Chotouchov
5-6) kronika obce Bohouňovice II
7) kronika obce Chotutice
8) kronika obce Vrbová Lhota
9-10) kronika obce Radim
11) kronika obce Bohouňovice II
12) kronika obce Ratenice
…a také kroniky obcí: Černíky, Horních Krut, Kořenic, Kovanic, Skramníků a Žher.
Ilustrační foto v perexu: www.sumavanet.cz
