Fat bitch a trapná masáž

Čas vrátit se zpátky do současnosti – do domku na kopci, kterej sdílím s potrhlým policistou a pravděpodobně taky myší a vačicí.

Můj běžeckej start byl sice našláplej, ale jestli se mi něco podařilo shodit, tak jsem to během zimy zas nabrala zpátky i s úrokama. Takže nezbejvá než vyhlásit boj nanovo. Tentokrát už je to ale fakt vážný: jednak jsem o tom začala psát a nechci ze sebe dělat ještě většího kreténa, a pak jsem si taky pořídila tříměsíční permici do bazénu za nekřesťanský prachy. A taky když vidim, jak je na sebe Jason (neboli „J“ /džej/, jak mu zkráceně říká Myles – prej je to jeho „street name“) se svým hubnoucím režimem přísnej, nemůžu se nechat zahanbit.

Kromě toho plavání jsem se rozhodla oprášit svou sněhem zapadanou běžeckou vášeň. Konečně vydělávám normální peníze, takže jsem pořídila čupr běžecký boty a pro psychickou podporu objednala knihu Ruth Fieldový Run Fat Bitch Run (J se samozřejmě mohl potrhat smíchy, když ten titul viděl). Do češtiny byl název extrasuše převeden jako Příručka dámy v běhu, což je dost neadekvátní. Samozřejmě chápu, že něco jako „tlustou krávu“ nemůžete do českýho kontextu navrhnout ani v těch nejdivočejších snech, ale kdyby Ruth, která se s nikým a ničím nesere, věděla, že jsme jí z „bitch“ udělali „dámu“, asi by to s ní seklo. Ta knížka je mimochodem výborná (alespoň originální verze, tu českou jsem v ruce neměla) a stala se z ní od tý doby taková moje bible.

Znova se rozběhat bylo o hodně jednodušší, než jsem čekala. Myslela jsem, že mě po tej pauze budou čekat podobný muka jako úplně na začátku, ale tak to vůbec nebylo – dejchací technika mi zůstala a ty nový boty běhaj oproti tomu, co jsem měla na nohách předtím, v podstatě samy. Jen jelikož jsem na to asi nešla dostatečně postupně, nejdřív mě solidně bolely stehna a asi tejden jsem chodila jak namrdanej kačer. Nicméně jsem správně věřila, že se to poddá. No a po dvou tejdnech jsem byla tam, kde před zimou – supeeer.

Taky jsem sebrala koule a začala přece jen běhat kolem jezera.

Do města při západu slunce, což je naprostá nádhera, no a zpátky potmě. Posledních deset minut je to konkrétně tma jako v prdeli. V tý části vždycky zpomalim, abych se někde hrozně nenatáhla, ale kde je jaká díra už znám v podstatě zpaměti. Asijská pani pořád visí na svým místě a pokaždý mě řádně vyšokuje, nicméně naučila jsem se s tím žít.

Jednou jsem do toho jezera zahučela. Vtipný je, že to nebylo v tom „tma jako v prdeli“ úseku, ale ještě za světla. Byla jsem tak zaujatá tím západem slunce, že jsem vůbec nezpozorovala, že zatáčim nebezpečně doleva a sjela po šutrech až do vody. Málem jsem se počurala smíchy, páč to se může stát fakt jenom mně. J kroutil hlavou a prohlásil, že snad musim bejt z jinýho světa. No asi jo.

Před soumrakem potkávám spoustu běžců a už jsem schopná je zdravit, aniž bych potom kolabovala. A občas mi dokonce někdo dá high five. Když doběhnu do města, většinou zamířim do Queenstownskejch zahrad, kde v noci zavlažujou trávníky, takže se to dá pořídit i se sprchou – což se dost šikne, když jste zrovna zpocený jak prase. A takový běhání v dešti je vůbec bomba – nepřehřejete se, a pokud na sobě máte velkou mikinu, jako nosim já, díky zvedání nasáklejch rukávů to máte i s posilováním!

Co se týče naší domácnosti, Jason mi obočí zatím neoholil. Došlo ale k trochu zvláštní příhodě. Jednou takhle večer koukal na telku a já ležela poblíž rozplácnutá na gauči obličejem dolů a klimbala. Obecně hrozně ráda spim a jde mi to dost dobře, takže už se několikrát stalo, že mě ráno objevil v obýváku tuhou s knížkou na ksichtě anebo mi šel zhasnout do pokoje, když po návratu z práce viděl, že tam ležim tuhá s knížkou na ksichtě. A občas mi tu knížku z toho ksichtu i sundal. Párkrát jsem taky usnula během toho, co na mě mluvil – což si vzal dost osobně. No a tenhle večer, kdy jsem měla obličej pohřbenej hluboko v potahu gauče a opět se propadala do spánku, najednou povídá: „Krásně ti voněj vlasy.“ Hej, COŽE? Zamračim se do potahu. Jason mi v životě nic hezkýho neřek. Pořád si ze mě dělá akorát prdel a se vším všudy se ke mně chová, jako bych byla jeden z jeho kámošů. Oslovuje mě buď „koozer“, což je zélandskej slang pro mužskej pohlavní orgán (a kdysi prej přezdívka jeho táty, kterej měl ten orgán pozoruhodně vyvinutej), anebo „alkie“. To zas protože nasávám jak houba.

Zvedám hlavu a nevěřícně si ho přeměřuju. „Uhum… tak dík,“ zamumlám nakonec. Chvíli na něj ještě zaraženě čumim a pak se zabořuju zpátky do gauče. A najednou cejtim, jak mi začíná masírovat krk. Mluvil o tom už několikrát – kolegyně v práci má masérskej kurz a ukazovala mu nějaký postupy, takže když budu někdy chtít, může to na mně vyzkoušet. No jako neškodilo by, kdyby dal nejdřív vědět, že na mě hodlá sahat, ale tak jde mu to, takže nic nenamítám.

Když zajede na záda, všimne si kousku kérky. Líbí se mu a ptá se, jestli mi může vyhrnout tričko a podívat se na zbytek. Pořádně se zamračim do potahu. „Um…oukej...“ řikám nejistě, přetáhnu tričko přes hlavu a zachumlám ho pod sebe. No a když už je dole, Jason skočí pro můj kokosovej olej a masíruje mi celý záda. Jako je to příjemný. Ale taky dost divný. Ty vole… je tohle tady u spolubydlících normální, anebo mám správně pocit, že se to posouvá dost jinam? No... nakonec si říkám, že se mi to jenom zdá. J se za chvíli vrátil ke sledování krimi seriálu, já slušně poděkovala a natáhla tričko. Prostě si na mě vyzkoušel hmaty a zejtra mě zas bude vyzívat na soutěž v krkání nebo něco podobnýho. A taky že jo – ráno mi standardně přiletí „Nazdar, koozere“. A chvíli je klid.