4.5.2014 Odvrácená strana Queenstown aneb Noční můra z Fryer Street

Od rána prolejzáme Lakes Weekly a hledáme rozumnej podnájem. Odpovídáme na dva nejlevnější inzeráty (který jsou stejně pořád šíleně drahý) a domlouváme si prohlídku. Jeden z nich – Nice View Ltd. – má vlastní web, a tak na to házíme očkem. Pokoje vypadaj pěkně, na stránkách se mimo jiné praví, že v bytě je útulno a čisto. Majitel akcentuje zejména krásnej výhled a „very cool“ spolubydlící.

Leon se nabízí, že nás tam vezme autem a po cestě se ještě stavujem v supermarketu na nákup. Zrovna tam vylepujem náš inzerát, že sháníme bydlení, když nás osloví sympatickej postarší chlápek. Právě se chystal vyvěsit, že jeho dcera bude pronajímat v baráku pokoj. Dáváme se s nim do řeči, za chvíli dorazí i zmiňovaná dcera, ale pokoj by byl k dispozici až za dva tejdny… Řikáme, že potřebujem bydlet zejtra… Chlápek nadhazuje, že jeho syn Devon by možná mohl mít volnej pokoj taky a dává nám na něj číslo. No tak ok, tohle nevypadá špatně. Devon má z táty srandu, že mu teda huba jede, nicméně pokoj má ready a máme se večer stavit.

Takže první prohlídka: Ženská – Asiatka – se nás nejdřív ptá, jak dlouho chceme zůstat, a když říkáme, že možná jen šest tejdnů, vůbec se jí to nezdá a vypadá, že nám byt snad ani nepůjde ukázat. Že prej to chce pronajmout dlouhodobě. No nakonec se teda uvolí. Jedná se o celej komplex podobnejch domků. Když kolem jednoho procházíme, všimnu si, že je vevnitř příšernej bordel, ale mám s sebou občas v hlavě takovej hlásek, co mi našeptává sladký lži, a ten říká, že v domku, kam nás vede, to takhle rozhodně vypadat nebude.V předsíni spěj dva lidi – našrot – na gauči, na stole (a všude kolem) se válej prázdný flašky. Jako nejsem žádnej puritán ani pártykaz, ale tohle je trochu moc i na mě… všude rozbitý sklo, po zemi rozlitý pivo, jen to čvachtá, v koupelně nablito… nablito před hajzlem, poblitý okna. Kuchyně jak z dokumentu o lidech trpících nutkavým hromaděním, nevěřim, že v tej kupě odpadků nic nežije. Hele jo… stane se, že úklid po párty se protáhne, stane se, že někdo hodí šavli, možná i na ty okna… ale to, co vidim tady, už nikdy nikdo neumeje. Není to možný. Ani za milion let. Ženská: „Oni tu zrovna včera měli velkou párty…“ No to vidíme, jediný, co tu chybí, je hovno uprostřed obýváku.V situacích, kdy člověk neví, jestli se má smát, anebo brečet, vždycky šáhnu po tej první variantě, a tak mi nejdřív začínaj cukat koutky, za chvíli bublám smíchy a na cestě ze dveří se už tlemim nahlas, protože si nemůžu pomoct. Klepu na Janice a valim bulvy, že NO, NO, NO, a ona zuřivě kejve. Když ženská zahlásí, že nám ukáže ještě jeden pokoj ve vedlejším domku, chytám se za hlavu. V cimře jsou tři palandy, přes každou přehozená záclona. Myslela jsem, že oči už mít víc vykulený nemůžu, ale vida – jde to. Bojim se, že mi to zůstane. Za jednou ze záclon sedí jakejsi týpek a ženská prohodí: „Ty tu ještě bydlíš? Aha… já myslela, že už tady dávno nejseš…“ A k nám: „No jo, tak tady nic…“ Nedokáže si představit, jak MOC mě to mrzí. Na rozloučenou hlesnem, že dáme vědět. Co že to po nás chtěla? Zůstat dlouhodobě?! Ta nemůže mít všech pět pohromadě.Druhej byt je jak z bláta do louže. Znáte film 96 hodin (Taken)? Dvě holčiny vyrazej na prázdniny do Paříže, unesou je obchodníci s bílým masem a táta jednej z nich, nejvíc nabušenej policajt, se je vydává zachránit. Kdo viděl, pamatujete si tu scénu, kdy dceru konečně najde, a ona leží zdrogovaná za plentou na špinavý posteli, v baráku, kde holky nutěj k prostituci? Jo, tak tam jsem byla. Nice View Ltd. website = ty nejvíc fake webový stránky, co můžou existovat. Ať žije photoshop, bullshit a ironie. Asi za největší lež bych považovala jejich motto: „You won't wanna leave“. A spolubydlící se mi teda very cool taky nezdáli. Hlavně že tam má každej svoji fotku, ale koupelnu se vyfotit neodvážej (já se tam neodvážila ani vkročit, takže žádnej div). Jako jo, výhled máš pěknej, to se jim musí nechat, ale bojíš se jít domů. Tohle jsem vážně nečekala. Nechápu, že se ty lidi nestyděj něco takovýho nabízet. Janice říká, že za celou dobu na Zélandu nic podobnýho neviděla a to už sháněla ubytování po pár městech. Mám strach se jet podívat na třetí byt.Po cestě opět potkáváme Tima, jelikož bydlí ve stejnej lokalitě. Musí si myslet, že ho stalkujem. Dům vypadá normálně – to je dobrý znamení. Devon nám jde okamžitě naproti – respektive první jde jeho chundelatá bradka – a je to sympaťák. Ukecanej třiadvacetiletej maník, co hraje fotbal a pracuje na letišti. Říká, že se tu před náma bylo podívat už pár lidí, a je vážně rád, že jsme přišly, páč většina z nich bylo fakt divnejch. Jsme rády, že nevypadáme divně. Ptá se, jestli se chcem podívat i na koupelnu.„No rozhodně!“ vyštěknu na něj, a to tak, že zůstane chudák koukat. Omlouvám se a vysvětluju, že jsem dneska viděla takový věci, že potřebuju zkontrolovat, jestli tam nevaří perník nebo tam nemá někoho svázanýho. Všechno vypadá prostě normálně, cena na zdejší poměry rozumná, akorát v pokoji není nic než poličky a my nemáme postel… Devon říká, že nám zkusí nějakou zařídit. To by se docela šiklo. Na rozloučenou říká: „Welcome on the board!“ a Janice se ho ptá, jestli je pilot. Tlemí se, že letadlo by mu fakt nikdo nesvěřil. Šílený je, že cena je prakticky stejná jako za ty dvě nehorázný díry, co jsme viděly předtím, a ještě máme navíc neomezenej internet. Nemůžu se dočkat, až se nastěhujem.Večer je ve znamení čínskej kuchyně, děláme tradiční Chinese steamed buns a sladkou dýňovou polívku s rejžovým vínem. Seznamuju se s Max, krásnou Číňankou, která pracuje pro společnost provozující skydiving a žije v baráku se čtyřma Čechama. Prej že jsou hrozně milí, pořádkumilovní a neustále chlastaj.

Profík

Amatér

Mňamka

Mňamka 2Kolem neustále pobíhá Leon a po všech uklízí. Vůbec jako už se delší dobu pozastavuju nad tím, jak neuvěřitelně hodnej ten týpek je. Strašně rád připravuje jídlo, ale nerad jí (taky že je tenkej jak špageta) – značka ideál. Všude nás s Jan vozí, tašky z nákupu mi okamžitě rve z ruky, nenechá mě umejt jedinej kus nádobí. Mně je to vzhledem k tomu, že pro mě Číňani pořád vaří, blbý, takže každý jídlo končí vystrkováním od dřezu a bitkou o talíře. Co je nejhustší, rozhodl se nám s Janice nechat svoje auto s tím, že ho pak v sezóně prodáme a pošlem mu peníze... tomu řikám kámoš.(Pozn. autorky: Malé foto k článku je čistě ilustrativní a pochází z filmu My Mother's Garden.)