24. 3. 2014 Ohlédnutí za uplynulým týdnem 1

Celej tejden jsem nenašla čas nic napsat. Utekl jak voda, a že to byl nejlepší tejden mýho života, nenapíšu asi jen proto, že to nechci zakřiknout.

Když jsem v Motuece dřepěla na báglu a čekala, až mě někdo vyzvedne, měla jsem celkem bobky. Je to stejný jako se Španělskem, práci jsem si domluvila po mejlu a osoba na druhým konci se zdála víc než milá, ale prakticky vůbec nevim, do čeho jdu. A tak si řikám, co budu dělat, jestli můj boss bude podobná pizda jako ta španělská čarodějnice. Zdejchnu se. Rychle se zdejchnu. Psychicky se na situaci připravuju, zaostřuju na blížící se auta a snažim se určit, ve kterým z nich by mohla sedět majitelka luxusního prázdninovýho eko rezortu. Když na druhej straně silnice zastaví auťák s vozejkem plnym špinavejch plastovejch židlí, okamžitě ho zavrhuju. Zaprvý: za volantem sedí mladá holka a ze spolujezdce jsou vidět jen bosý nohy na palubovce, a za druhý: proč by s sebou tahali ty židle? (To ještě nevim, že na zadnim sedadle sedí slepice.) Nicméně holčina vystupuje a míří s úsměvem ke mně. Je to vysoká hubená blondýna, oblečená ležérně do kraťasů a tílka, zvlněný vlasy má stočený do roztomilýho drdůlku a po straně tej andělskej hlavičky má připnutou červenou dětskou sponku – asi neposlušnej pramen. Věk nikdy nedokážu odhadnout, ale tipuju, že bude podobně stará jako já.

„Lucy?“

Na souhlas ji počastuju širokym úsměvem.

„Hi I’m Karina.“

Huuuuu tak s touhle slečnou jsem si vyměňovala emaily! Okamžitě mě opouštěj veškerý obavy – do čarodějnice má hodně daleko.

U auta zjišťuju, že k nohám na palubní desce patří křenící se hlava s rozcuchem. Týpek se líně vysune z auta, představí se – Aaron –, otevře zadní dveře a mumlá, že se tam budu muset smrsknout se slepicí. Celej vytlemenej na ni ukazuje, jako by to byl největší fórek, a zároveň u toho nahodí postoj Supermana, čímž pádem to vypadá, že je na slepici nesmírně hrdej.

Slepici v přepravce na kočku jsem ještě neviděla, tak se ptám, jestli ji snad bere k veterináři. Vysvětluje, že je jeho rodičů, ale stěhuje si ji ke svejm ostatním slepicím. Oukej…

Karina se ptá, jestli mi nevadí hodit si bágl na vozejk k židlím – ne asi – a pak se začne rozhlížet po jisté Janice, která prej měla přijet se mnou. Kolem není ani noha, a tak zkonstatujem, že autobusem asi nepřijela, a bude čekat někde poblíž. A taky že jo. Hned za rohem už na chodníku stepuje malinká Asiatka s asi tunou zavazadel – Janice, můj budoucí nejbližší člověk tady.

V autě probíhá konverzace o všem možným, dozvídám se, že Janice je původem Malajsijka, ale už sedm let žije v Austrálii a má australský občanství. Je jí sedmadvacet, pracovala v pojišťovně, ale po dvou letech toho měla plný brejle, a tak dala výpověď, a chce teď rok cestovat po Zélandu. Je tu už pět měsíců, a dokonce nějakou dobu chodila s Čechem! Když Aaron zaregistruje, že jsem Češka, ptá se, jestli je pravda, že snídáme pivo, a pobaveně oznamuje, že dva jeho kámoši byli v Čechách na dovolenej a oba si odtamtud přivezli holku. Hahaha, tak ještě aby týpci neměli úspěch, když bydlej v ráji…

Těsně před cílem ještě přibrzďujeme u ohrady, kde nám Karina představuje svýho koně – Baltazara. (Později zjišťuju, že má ještě pár dalších jmen, Karina mu přezdívá „Cruise“, protože miluje projížďky, což vedlo k tomu, že mu zaměstnanci začali říkat Tom. Anebo jednoduše „48“ kvůli kérce, co má na boku.)

Kimi Ora

 Rezort se nachází na vrcholku kopce v městečku Kaiteriteri, je odsud čupr výhled na místní slavnou pláž. Komplex tvoří 28 luxusních chatek, vegetariánská restaurace, obrovská zahrada a skleník s nejrůznější zeleninou, dva bazény (venkovní a vyhřejvanej), vířivky, sauny. Můžete si půjčit auto, horský i silniční kola nebo třeba kajak (super!), taky zajít na masáž a kosmetiku nebo si zacvičit jógu. Odvážnější můžou vyzkoušet „Fitness trail“, kde po cestě křovím potkáváte různý mučící nástroje a cedule vám napovídaj, jaký cvičení máte zrovna provádět a jak dlouho se kde zdržet (tohle info mám samozřejmě jen z doslechu). „Glow Worm walk“ je pak noční procházka mezi světluškama – pro dokonalý rande (taky bohužel jenom z doslechu).

Podmínky mýho pobytu jsou jasný, srozumitelný a fér (oproti Španělsku diametrální rozdíl). Za 24 hodin práce tejdně tu můžu zdarma bydlet, jíst a využívat všechno, co tohle místo nabízí. To není do začátku blbej deal. Jako woofeři máme vlastní chatku (já svůj pokoj s obrovskou postelí), šéfkuchař z restaurace pro nás každej den vaří, veškerá práce navíc je solidně placená a všichni jsou naprosto v pohodě.

Můj pracovní den

Ráno vstanu kolem osmý (prvních pár dní jsem byla nějak mimo z toho časovýho posunu a v pět, nejdýl v šest už jsem byla vzhůru, to už je ale pryč) a vydám se do restaurace na snídani. Pracovat začínám, prostě až se nasnídám, nikdo tu nic nehrotí. Většinou s Janice ještě usrkáváme kafe, když jediná stálá zaměstnankyně – Yvonne – už nakládá dodávku ručníkama, prostěradlama, povlečením, utěrkama, plastovejma pytlíkama, sáčkama s čajem a kafem a bůhví čím ještě. Předtím, než nastartujem naši káru, je potřeba vygruntovat kolem bazénů. Umejt zapocený okna u toho vyhřejvanýho připadne vždycky na mě – Janice nikam nedosáhne a o pracovní morálce Yvonne později. Je to jediná věc, kterou na tomhle jobu vážně nesnášim. Ať stírám, jak stírám, některý okna stejně vypadaj, jako kdyby je zrovna někdo poblil, a každej den se divim tomu, že jsem do toho bazénu ještě nespadla. Určitě bych nebyla první ani poslední myčka oken, co se jí to stalo.

Po nerovným a traumatizujícím boji se stěrkou mě čeká neméně traumatizující jízda dodávkou se šílenou Yvonne. Objíždíme chatky, ve kterejch následuje stále se opakující scénář. Když máme štěstí, u čísla chatky je napsáno „Arrival“, což znamená, že musíme jen někde natrhat kytky a naaranžovat je na postel, případně zkontrolovat, jestli je všechno v cajku. Když máme o něco menší štěstí, u čísla stojí „Service“, a je potřeba poklidit chatku z nejhoršího, zatímco jsou její obyvatelé v luftě. Může to bejt lepší, anebo horší, záleží na tom, jestli tam bydlej nekulturní hovada, co považujou mytí nádobí na dovolenej za nesmysl (zato to ale vypadá, že třikrát denně smažej, škvařej a pečou), jejich koupelna hlásí třetí stupeň povodňovej aktivity a člověk se bojí, že na něj z hromady promáchanejch ručníků něco vyskočí; anebo uvědomělí jedinci, co si po sobě dokonce ustelou postel. No anebo máme smůlu (což je v drtivej většině případů) a papír hlásí „Clean“ a to je pak potřeba vyměnit, umejt, naleštit, porovnat a doplnit uplně všechno. S patnáctiminutovou pauzou na oběd nám to skoro vždycky zabere víc než čtyři hodiny (někdy i sedm), což mi ale vůbec nevadí, aspoň si něco přivydělám. Zatím musim zkonstatovat, že mě to i baví (kromě toho zasranýho bazénu samozřejmě). Člověk si pročistí hlavu a má pocit, že se aspoň pohne. Nic vyloženě nechutnýho jsme zatím taky nepotkaly.

Osazenstvo rezortu

Karina

Nejlepší boss ever. Oba její rodiče jsou Němci, ale ona už se narodila tady. Kimi Ora vybudoval před čtyřiceti lety její táta, kterej už není nejmladší, a tak byznys postupně přebírá ona s přítelem. Karina je ke všem stejně tak sladká, jako vypadá. Mluví potichu a rozvážně, sprostýho slova by se v ní nedořezal. Cokoli jí řeknete, hrozně se diví a vyptává, pokud se zmíníte, že se vám přihodilo něco byť jen lehce negativního, soucitně zaskučí "Oh noooo....", polituje vás a vypadá, že by se přetrhla, aby vám nic nechybělo.

 Aaron

To, že jsou s Karinou spolu deset let, je jednou ze záhad vesmíru.

Aaron je věčně vysmátej Kiwi jak poleno. Pochází z malinkatej vesnice tady poblíž, vždy a všude chodí bos, řídí jako prase, je přeborník v krkání, věčně mi hrabe rukama do jídla.

Miluje svoje slepice. Kdykoli se s nim s Janice ocitneme v autě, nelze se vyhnout povinnej zajížďce k výběhu, aby nám je ukázal. Jeho oblíbenej song je "Willy Bum Bum", píseň, v níž figuruje penis, zadnice a vosa. Pokud najdete odvahu se na video podívat (https://www.youtube.com/watch?v=qrBj3u5dPgM), myslim, že to hovoří za vše.

Nejčastější slova, co od něj slyšime, jsou "Do you wanna see my chickens?" a "Don't touch my dog! He's not your friend!" Neustále ho musim upozorňovat, ať laskavě otevírá pusu, když se mnou mluví, páč mu neni rozumět, a telefonovat s ním je jedna z nejvíc frustrujících věcí, co jsem zažila.

Dietmar

Kariny táta, dvaasedmdesátiletej týpek, co tady celej den hází lopatou. Co se týče chodu rezortu, nemá o ničem ani páru, netuší, kdo tady pracuje, a kdo už ne, natož aby si pamatoval něčí jméno. Ale zařídit si to uměl. Kromě dcery tu pracujou ještě jeho bejvalá a současná manželka.

Yvonne

Yvonne je střelec. Když jsem ji viděla poprvý, sedla do naší pracovní dodávky a urazila zpětný zrcátko. Může jí bejt mezi padesáti a šedesáti, housekeeping dělá už šest let a je to místní kontrarozvědka. Jakmile se někde něco šustne, nemůže to ujít její pozornosti. Ale je to hodná ženská, stará se o nás jako o vlastní, asi milionkrát denně nám děkuje za všechno, co během šichty děláme. Nicméně pravdou je, že má za co. Postupně si člověk začne všímat toho, že... Yvonne nepracuje. Ona jen připravuje práci pro ostatní. Prakticky to probíhá tak, že když vtrhneme do chatky, Yvonne začne pokládat nový plastový pytlíky na koše (aby je pak vyměnil někdo jinej), čistý ručníky před koupelnu (aby je tam někdo dal poté, co ji umeje), povlečení na postele (aby je pak převlík někdo jinej), utěrky na kuchyňskou linku (na nádobí, co ona teda rozhodně mejt nebude), a pak se odporoučí s tím, že jde něco hledat, a tak půl hodiny není k nalezení. Nějakym způsobem jí to ale nemůžu mít za zlý, zaprvý je vtipná a během tej svej přípravnej fáze neustále konverzuje a hází fórky, a za druhý mně je to jedno, že nám to kvůli ní trvá dýl, když to mám placený.

Janice

Spřízněná duše, kámoš, spolubydlící a spolucestovatelka. Svoje vajíčka má ráda syrový a má příšerně dlouhý rudě nalakovaný nehty na palcích u nohou. Ještě nikdy neviděla sníh. Sluníčko jí nedělá dobře na pleť (navíc opálení se u nich považuje za ošklivý, takže když ji máma naposledy viděla na skypu, málem to s ní šlehlo), a tak neustále chodí schovaná za brejlema a kšiltovkou, na pláži sedí zásadně ve stínu. Za svoji práci v pojišťovně se styděla, protože pracovala na předměstí Perthu s názvem Cockburn, takže když se jí někdo ptal, kde že ta její firma sídlí, i když všem tvrdila, že se to vyslovuje [koubrn], bylo to pro ni značně frustrující.

Nicole

Další spolubydlící a woofer. Nicole je naprosto šílená devatenáctiletá Angličanka, co nezavře hubu, a jak to okomentovala Yvonne: "She talks shit." Na všechno má názor, vždycky má pravdu, všude byla, všechno ví. Zdaleka to není žádná královna krásy, nicméně bych chtěla mít její sebevědomí. Je posedlá svým poprsím, ke kterýmu se neustále snaží přivolávat pozornost – při kulečníku si stěžuje, že přes prsa nemůže hrát, když si na pláži lehá na břicho, nejdřív pro ně musí udělat důlky v písku. Předevčírem si obarvila blond vlasy na fialovo. Kdykoli zmerčí osobu opačnýho pohlaví, je jako u vytržení a chce se týpkovi vrhat pod auto či předstírat, že se topí, aby si jí všimnul. Tvrdila mi, že chodila s Čechem, ale když jsem jí řekla, že jeho jméno obsahuje hned dvě písmena, který nejsou v českej abecedě, ukázalo se, že je to Estonec.Většinu odpolední leží u tývky a cpe se popcornem a čokoládou nebo hltá časáky s článkama typu "Žena, co má dvě vagíny, si našla muže se dvěma penisy", "Falešný snoubenec mě obral o tisíce dolarů" či "Moje žárlivá osmiletá neteř mi zabila dítě" a komentuje, jak je to všechno hustý.

Nicméně i přes tohle přese všechno s ní s Janice trávíme čas, je to takovej ten typ kamarádky, se kterou se člověk hodně nasměje, nicméně peníze by jí nepučil. 

Marley

Pes Kariny a Aarona. Kříženec Jack Russella a pudla – jack-a-doodle. Marley je všude tam, kde je jídlo. Miluje sejra a vůbec sežere, cokoli vám spadne od ruky. Aaron nám zakazuje ho krmit, protože mu připadá obézní, a vyhrožuje, že pokud nás přistihne, bude nám každej den přidávat do večeře obrovskej kus tuku, a my to nepoznáme a přibereme, aniž budeme vědět, jak jsme k tomu přišly. Nicméně Marley sockuje jako ostřílenej profesionál a nic mu nedat je fakt těžký. Dole v kempu ho znaj uplně všichni, páč je tam chodí stáhnout o párky.