21. 4. 2014 Moje Kiwi Velikonoce aneb Ježíš kalí Jägerbombu

  Hospoda v Taupu postuje na facebook, že kdo dorazí o velikonočním víkendu přestrojenej za Ježíše, obdrží Jägerbombu na účet podniku. K tomu je přiloženej obrázek Ježíše kázajícího ke skupince lidí: „To jsem se jednou tak strašně ztřískal… že jsem se po třech dnech probudil někde v jeskyni.“ Jsem si vědoma toho, že tenhle humor je dost za hranicí, nicméně smích mi vehnal slzy do očí, a tak jsem celou věc sdílela a v příspěvku označila svoji super extra kámošku Adélu, o kterej vim, že by se mnou do tej hospody šla pít vez váhání. Ta to všechno trumfuje komentářem, že bysme musely kalit jedině Krvavý záda.

Když jsem místním popsala, jak probíhaj Velikonoce u nás, nechápali. Myslej si, že jsme naprosto zvrácený. (Jen Aaron by to tu chtěl zavíst, a každej den.) Yvonne zavzpomínala, jak Karolína, co nemá smysl pro humor, vzala s sebou do ČR přítele Kiwáka, a když po něm chtěla, aby na Velikonoce zmlátil její babičku, upřímně se zhrozil.Můžu s jistotou prohlásit, že tohle byly ty nejhorší Velikonoce mýho života. Normálně bych čekala doma na koledníky a pomalu se opíjela nachystanejma zásobama alkoholu, letos jsem devět hodin v kuse myla okna, mám pocit, že mi upadne ruka, na pravačce budu mít za chvíli bicáky jak blázen. Náš rezort je narvanej k prasknutí, vypadá to, že všechny Kiwi rodinky z okolí se rozhodly strávit svátky tady. A hojně nás obdarovat čokoládovejma vejcema – což by od nich bylo hezký, ovšem kdyby nenechávaly jen obaly. Čokoláda pod postelí, čokoláda ve vaně (aspoň doufám, že to byla čokoláda). Depku z nikdy nekončícího pracovního dne pak ještě umocňuje Janice, když se mě zničehonic zeptá, jesti se bojim smrti. To vypadá, že už nám teda sakra začínaj docházet témata k hovoru. A tak drhnem okna a vedeme debatu o umírání. Ke konci jsme už uplně vyšťavený, neschopný mluvit, myslet, vnímat okolí. Najednou si všimnu, že v rádiu místo obvyklejch songů probíhá nějaká řeč, a pozastavim se nad tim, co to jako posloucháme, a tak zjišťujem, že sjíždíme kázání na křesťanským kanálu.Od Kariny jsme dostaly čokoládový zajíce a vajíčka, od Aarona lahváče. Po práci jsme se zmožený a vyhladovělý doplazily do kuchyně udělat si kafe a nacpat se večeří. Přidává se k nám Aaron s pivama a kámošem, kterýho nám představuje – Nathan. Říká česky ahoj, jak se máš, je to ten týpek, co jsem s nim už mluvila po telefonu. Dozvídáme se, že je farmář, má krávy, ovce, kozy. Slibuje, že nás vezme podívat se na ovce a nechá nás je stříhat. V ČR byl celkem šestkrát, což se rovná šesti českejm přítelkyním. Nabízí, že můžu bejt number seven – ne, díky. Ptám se, jak se dal do kupy s tou poslední. Dělal woofing v Horním Slavkově, celej den sekal dřevo a spal na podlaze. Ona ho sbalila na jednej párty a vzala k sobě domů. Ta návštěva se protáhla na čtyři dny. Když mu kámoš volal, kde jako je, oznámil mu, že už nechce spát na tej podlaze, takže u ní asi zůstane. „A takže spolu pořád chodíte?“ ptám se.„Nevim.“„Aha… no a tak s ní bydlíš? To snad víš.“„Nevim…včera, když jsem přišel domů, tak tam byla, ale dneska tam třeba už nebude.“Ehm. Ptám se, co má ta přítelkyně za vízum, že tady může zůstat, a jestli tu má stálou práci. Týpek kupodivu neví, ale že pracovní smlouvu nikde nemá a to vízum má čistě na základě toho, že dlouhodobě chodí s nim. Řikám hm.„Takže chceš moje číslo?“ ptá se.„To by se přítelkyni asi moc nelíbilo.“„Ona se mnou stejně není moc šťastná.“Tak hlavně že to má týpek srovnaný. Česky umí kromě sprosťáren počítat do pěti, a to „jedno pivo, dvě piva, tři piva, čtyři piva, pět piv.“ Řikám, že je působivý, jak to dokáže i vyskloňovat. Ovšem nic jinýho kromě piva skloňovat neumí. V Čechách chodil každej den do hospody kalit. Paní tchýně do něj celý dny hustila horem pádem česky a bylo jí uplně jedno, že jí nerozumí ani slovo – a pak nejdi radši na jedno.Přišla řeč i na všudypřítomné krkání  a Nathan se zamyslel: „Jo, ale třeba v bance by sis nahlas nekrk.“ Koukám na Aarona. Přiznává, že on jo. Pak se začnou předhánět ve storkách o tom, jak si kdo kdy strašně potřeboval ve frontě v bance krknout či prdnout. To mi připomíná, jak se mě jedna kolegyně ptala, jak se mi zdaj místní chlapi. Odvětila jsem, že ani moc nevim, s žádným jsem se nijak extra nesblížila. Řekla, že jsou „very casual and not romantic.“ To by sedlo.Večer se vydáváme do Marahau na koncert. Má tam v baru hrát sympatická dredařka Erin – mladá holka s kytarou, co si skládá vlastní věci, netušíme, co to bude za muziku, ale tak proč ne. Jedou s náma i Janiciny kámošky, tři Malajsijky, nejlepší je Bee. Umí trochu česky, její nejoblíbenější hláška je „polib mi prdél“, což neustále opakuje. Zvládá toho říct docela dost, pracovala na borůvkách a prej u toho nebylo, o čem si furt s ostatníma povídat, a tak ji Češi učili česky a ona je čínsky. Erin zhodnotí tak, že celou dobu jen natřásá prsama. Což je pravda a není to uplně to, co jsme čekaly. Bee ze všeho nejvíc miluje párty a po cestě autem ohuluje taneční muziku, zpívá a ozařuje celou posádku barevnejma světlama z mobilu. Jako kdo má v telefonu aplikaci na disco světla?!Pozorování týdne: Už ani hovno dneska není zadarmo.