2. 4. 2014 Kajakistky a Němčourek turista

Nicole práskla do koní. Je tu bez ní o poznání tišeji, ale extra chybět mi teda nebude. Nicméně náhrada na sebe nenechala dlouho čekat. O dva dny později se objevuje Němec Jonas. Naštěstí nezůstal dlouho.  

Jonasův hlavní problém byl, že hrozně rád vařil, ale nikdy po sobě nemyl nádobí. No možná si myslel, že když už tady celej den uklízíme, že pracujem i pro něj. Uplně nevim proč, ale nemůžu se zbavit pocitu, že vypadal "very German". Blonďatá bradka, zvláštní předkus a přízvuk. Ze začátku jsem se snažila bejt milá a bavit se s nim, ale brzo mi došlo, že je hodně jinde. Už ten věkovej rozdíl sedmi let… pak každej den chodil běhat a do sauny a posilovny... Yvonne: "He's a bit different, ha?" No to byl rozhodně.

Měl žravou. Každý ráno smažil v kuchyni vajíčka, slaninu a párky, a o hodinu pozdějc už se sháněl po obědě. Po prvním pracovním dnu si hrozně stěžoval, že musel kopat díru. Chudák kluk.

Nejdřív mi bylo líto, jak ho s Janice neúmyslně zazdíváme. Několikrát za mnou odpoledne přišel, jestli nepůjdu hrát kulečník, a já řekla jo, ok, možná dýl. Páč mě kulečník fakt nebere. Pak o chvíli dýl přišla kámoška, jestli k ní nepůjdem grilovat, a my se okamžitě sebraly, a ani nás nenapadlo říct mu, ať jde taky. Nebo jsme se chystaly odpol na pláž, a on že půjde s náma, ale že si jde ještě vařit oběd, tak já ok, a až když jsme už u moře cpaly zmrzlinu, vzpomněly jsme si, že jsme odešly bez něj. Jenže – když pak vidíte ten bordel v kuchyni, veškerej sentiment vás přejde.

Jednoho krásnýho rána se zdejchnul a zbyl po něm jen dřez plnej nádobí, plesnivej hrnec a německej Harry Potter.

O víkendu jsme se konečně vydaly na kajak. Už k tomu málem došlo dřív – Aaron nás asi před tejdnem naložil i s kajakem do dodávky, odvezl nás k moři a pak se chvíli díval na vlny a prohlásil, že si nemyslí, že je to dobrej nápad (což vypadalo, jako že nechce, abychom se zabily). Ale jestli chcem, tak ať jdem ( takže mu to bylo vlastně jedno). No tak já na to, že když on říká, že to není dobrej nápad, a my v tom v životě neseděly, že na to radši kašlem.

Nicméně teď byla situace jiná, moře bylo klidný, a Aaron nás v klidu vypustil. Mě posadil dozadu, že mám udržovat směr, no haha, to vybral tu pravou. Ale náhodou nám to docela šlo. Až na to, že jsem si pořád házela vodu do ksichtu (ne že by mi bylo vedro, prostě jsem levá). A občas jsme šermovaly. Pádlovaly jsme k Split Apple Rock – skalnímu útvaru, co vypadá jako rozpůlený jabko. Hoďku tam, hoďku zpátky.

Nějakou dobu jsme to tam zakempovaly, já se opalovala, Janice uploadovala ve stínu fotky na Facebook. Je super, jak jsou tu všude nádherný pláže, na kterejch není ani noha.

Když jsme se dokodrcaly zpátky, všimly jsme si, že na břehu hrajou frisbee naši kámoši z pub quizu (mlaďáci, ne ty důchodci). Dali jsme se do řeči a ukázalo se, že tenkrát v noci ještě v kempu zpívali a hráli na kytaru. No sakra, to jsme měly jít taky… U pláže někdo se skřípěním zaparkoval káru s přepravníkem na koně. Nevěnovaly jsme tomu pozornost, dokud na nás neuhodil Aaronův řev, ať sebou laskavě pohnem. A že v autě není místo. Kůň v přepravníku nebyl, zato jsme tam v mžiku byly my i s kajakem. Moc se mi to nezdálo. Nechtělo se mi šlapat bosejma nohama do koňskejch hoven a Aaron se mi za to smál.

Pozorování týdne: Kiwi krkaj na veřejnosti.

Nejdřív jsem si toho všimla u Aarona, což mě nemohlo překvapit. Když si na vás ale krkne recepční, něco tady nehraje. Pokud si krknete v restauraci, nikdo nehne brvou. Pokud si krknete v autobuse, sklidíte salvu smíchu. Pokud si krknete v hospodě, sklidíte aplaus.