Budík v 6:15 mě nijak nepřekvapí,jelikož už od 4 se převaluju a nemůžu spát, v hlavě se mi motaj letadla, Korejci a časy odjezdů autobusů. V pokoji jsou tři další lidi, takže nemůžu dělat moc velký haló a balim si potmě.
Nakonec ještě svítim kolem postele mobilem, páč tu vážně nechci nic nechat, a po krátkej zastávce v koupelně (o kterou je teda nevídanej zájem, evidentně se tu sešly samý ranní ptáčata) se přesouvám do kuchyně, jelikož mám ještě chvíli čas dát si čaj. Před recepcí na koberci spí týpek obklopenej spoustou zavazadel - asi se nevešel.
Kuchyňka je moc pěkná, uklizená a čistá. U sáčků s čajem si všímám lákavě vyhlížející dózy s kafem a řikám si sakra, škoda, že nemám mlíko (kafe bez mlíka považuju za hnus fialovej).Na ledničce čtu nápis, že pokud by někdo měl zájem o mlíko, nechť si zajde požádat na recepci (kde v tuhle hodinu sedí tak leda prach), a taky informaci, že pokud si chcete do lednice něco uložit, je potřeba to označit zeleným štítkem se jménem. Otevírám dvířka a vidim několik lahví mlíka se zelenými štítky. Po chvilce váhání a ujištění, že nikdo nejde, si rychle vařim kafe a z jednej lahve si do něj trochu naleju. Tímto bych se ještě jednou chtěla omluvit Sarah s úhledným rukopisem – sorry, mate, ale to kafe fakt bodlo.
Venku s překvapením zjišťuju, že je teplo. Sice pořád zataženo a mokro, ale teplo a nádhernej vzduch. Na zastávce čekaj dva autobusy, ale ani jeden nevypadá jako ten, kterym mám jet já. Oba jsou od jinej společnosti a na štítku vpředu maj jiný město. Mám ještě čtvrt hodiny čas, tak se jdu zatim projít kolem, ale po deseti minutách začínám bejt lehce nervózní a vydávám se někoho zeptat. Z druhýho autobusu se jako na zavolání vypotácí řidička, brejlatá pani ve středních letech. Při pohledu na mě se táže, jestli jsem v pohodě. Ptám se, kam ten autobus jede, pani se ptá, kam jedu já. Hlásim, že Blenheim, Nelson, Motueka, a ona, že si mám nastoupit. No nevidim důvod, proč jí nevěřit.
Zanedlouho se ukazuje, že paní řidička je veselá kopa. Když prochází autobusem, postarší pán přede mnou zrovna podává známejm přes uličku pytlík bonbonů. Paní řidička v pytlíku zaloví a se slovy "thanks, dude" si nabídne. Pak se otočí směrem k posádce vehiklu a v pauzách mezi cucáním bonbonu nám sděluje, že máme štěstí, protože se dneska jede autobusem v solidním stavu, a ať se laskavě všichni připoutáme, že je to na Zélandu zákon. Ještě zařve na mladíka uplně vzadu, jestli si je jistej, že chce bejt tak daleko, a pak už si sedá za volant a rozjíždíme se. Asi po deseti sekundách ale opět zastavujeme. "No to nám to pěkně začíná," sípe řidička v záchvatu smíchu, vyskakuje ven, vzápětí naskakuje zpátky a vysvětluje, že zapomněla zavřít úložnej prostor pro zavazadla. No tak aspoň, že si všimla takhle brzo.
Od Motueky mě dělí ještě devět hodin, ale cesta ubíhá rychle. Pozoruju neuvěřitelně nádhernou krajinu kolem, obrovský zelený kopce, po kterejch jako by někdo rozsypal krávy, řeky s tak průhlednou vodou, že by se v nich z autobusu daly spočítat všechny kameny, a to moře, to moře... zelená, modrá, zelená, modrá, pořád dokola. Když projíždíme kolem skalnatýho pobřeží, kde se po kamenech povalujou tuleni, mám co dělat, abych se z toho neposrala.
Cejtim v kostech, že odsud se mi jen tak chtít nebude.
Čuměly
