14. 5. 2014 Jak se stal kozel zahradníkem

Ashley s Jasonem zmizeli jak pára nad hrncem. Uvažujem, jestli se nezdejchnout taky. O to víc, když Devon přichází s tím, že chce další peníze na dřevo na zimu. No faktem je, že do něj nevidim. Kdykoli se chystám na leti

Jako na zavolanou nás zrovna přijel navštívit Eddie, šéfkuchař z Kimi Ora, na Kiwáky věčně nadávající Němec a náš velkej strejda. Eddie celou věc shrne tak, že máme bejt rády, že je doma relativně čisto a nemusíme se bát spolubydlících, páč to je v Queenstown těžký sehnat… na rozdíl od všech drog, na který si jen vzpomeneš. Pak nás nabádá, ať nechodíme v noci samy ven, v žádným případě si s sebou neberem hospody kabelku a chraň nás ruka páně nechat na stole bez dohledu pití, když půjdem na záchod. No... kde že to jsem? Na Divokým západě? 

Naše pracovní situace je neutěšená. Z Wanaky stále nic nevíme, prej ještě pořád dělaj pohovory (už měsíc?!) a daj vědět koncem tejdne… no bezva, tou dobou už budem mít na letišti bezpečnostní karty a pracovní oděv. Janice trpělivě čeká, ale já už jsem jak na trní, a tak beru situaci do vlastních rukou a volám Dinovi, jestli je ten job u nich pořád aktuální, a on, ať přijdu na pohovor. Janice je přesvědčená, že mě chce zaměstnat, protože zbožňuje Čechy. Já říkám jen: whatever :D
 
Před prodejnou mi začínaj cukat koutky – já se hodlám stát zaměstnancem Vodafonu. Všichni, co mě znaj, se teď musej řezat smíchy. Pro ty, co mě neznaj, si dovolim menší info: Jsem absolutní a nenapravitelnej technickej antitalent a ignorant. Člověk, co považuje telefon za vyhozený prachy – kdybych ho nedostala jako vánoční dárek, žádnej nemám. Za vrchol svejch schopností považuju to, že zvládnu ovládat foťák (a to pravděpodobně jen proto, že si všechno automaticky nastaví sám). Kdykoli se mi porouchal nějakej spotřebič, věděla jsem, že pravidlo číslo jedna zní, že na to nesmim šahat, protože pak už by to nedal do kupy nikdo. Nikdy jsem nevlastnila televizi a to, že jsem kdy použila něco jako elektrickej kráječ na chleba, mi lidi věří jen díky pěti stehům, který mám na palci u pravej ruky.
 
Dino se mě ptá, co vim o Vodafonu a co si myslim, že je nejdůležitější při kontaktu se zákazníkem. Tahám z paty různý bullshit moudra,  a on vypadá spokojeně, vlastně je mu asi celkem putna, co říkám, pokud se u toho budu usmívat. Rozhovor se stejně postupně stáčí k Českej republice a za chvíli se už bavíme o Praze. Když mu předávám vízum a on zjistí, že můj email je Nedvedka (když mi bylo tak čtrnáct, taky jsem zbožňovala Pavla Nedvěda a fotbal, každý úterý s tátou a lahváčem poctivě sledovala Ligu mistrů… od tej doby se mi ten mejl nepodařilo změnit), je mi jasný, že tuhle práci dostanu.
 
Předevčírem jsem taky měla interview v Hiltonu, ale od první chvíle jsem věděla, že tam zkejsnout nechci. Anonymní prostředí velkýho hotelu, všude se rozlejzající ponurý přítmí a vidina nekonečnýho stlaní postelí… která mi probleskovala hlavou během stejně nekonečnýho rozhovoru s (sice milým) Indem opatřeným titulem Assistant Executive Housekeeping Manager. Tady se rozhodně nectí heslo „Keep it simple“. Z Indova desetiminutovýho monologu jsem dobře dešifrovala, že se po mně chce prostě uklízet, takže nechápu, proč mám lovit v hlubinách paměti a házet po něm perly o tom, kdy jsem se k zákazníkovi zachovala nad rámec svých pracovních povinností a co mi za to bylo odměnou, anebo si vymejšlet, co by o mně prohlásili kamarádi, kdyby se jich na mě zeptal. Tak se tady se mnou snad už nějakou dobu baví a vidí, že mám obě ruce. K čemu mu pomůže, když bude vědět, že mám v hlavě vlastní svět a jsem blázen do osmáků degu? Když jsem mu s úmyslem už nikdy se nepotkat slíbila, že mu pošlu kontakty na předchozí zaměstnavatele, myslela jsem, že tím to hasne, ale on mě kvůli tomu ještě několik dní naháněl, a tak jsem mu teda zdvořile vysvětlila, že ne-e.
Zcela jiná situace byla nicméně následně v malinkatej kavárničce, kde shánějí slečnu, co by jim tam o sobotních dopoledních pomáhala dělat kafe. Tam se mi zalíbilo hned, kafe maj výborný, a co víc: dostala jsem ho od sympatických majitelů, tří pohledných chlápků mezi pětatřiceti a čtyřiceti – potencionálních pracovních kolegů. Takže mi to rvalo srdce, když jsem zjistila, že potřebují někoho, kdo tam ty soboty bude do dvou, protože já musím být na letišti v jednu. No hádám, že přes to nejede vlak.
 
Takže suma sumárum: Rozhoduju se skloubit letadla s Vodafonem a zůstat prozatím v Queenstown. Janice se odsud taky nijak nechce. Ale uvidí. 
 
Když mám konečně nějakým způsobem pošéfovanou práci, a tím pádem klid, vzpomenu si, že mám rodiče a že jsem ani s jedním už tak měsíc nemluvila. Začnu se rozčilovat jak to, že jim to vůbec nevadí, a rozesílat emaily s předmětem "Nezapomněl(a)s náhodou, že máš na druhej straně světa dceru?!", ve kterých se dotazuju, jestli žijou, a nabízím nezávazný skype. Když se po pár dnech ani jeden neozve, začínám si říkat, že jsou asi rádi, že se mě konečně zbavili.
   
Pozorování týdne: Cestování s jediným párem bot je cool v létě. Není to cool, když v zimě lezete po horách, večer chodíte běhat a nedejbože delší dobu prší.