Sedim v letadle a klimbám. Chvíli jsem hrála Street Fightera, ale vždycky mě hrozně rozsekali (nedoporučuju blonďáka Kena, má obě ruce i nohy levý). Abych pravdu řekla, tak jsem chtěla sledovat film – v nabídce jsou ty nový Coenovi! – jenže zaboha nemůžu přijít na to, kam se zapojujou sluchátka, a je mi nejvíc trapný se někoho zeptat. Snažila jsem se nenápadně vypozorovat, kam vede kabel Korejcům, ale vypadá to, že někam mezi nohy, a vůbec to nechápu. Vedle mě spořádaně sedí (taťkovi na klíně) asi dvouletej klučina, na svojí obrazovce zaujatě sleduje hopsajícího medvídka, co hraje něco jako baseball, a pořád mu padá polštář. Mně zase pořád padaj ty sluchátka, co je neumim zapojit, takže si nemáme co vyčítat, a polštář mu vytrvale podávám. Myslim, že budeme kámoši.
Kolem neustále korzujou letušky, který jsou krásný, malý a hubený (to by samozřejmě nikdo nečekal), na sobě maj čupr rozkošný bleděmodrý uniformy s velkou mašlí na krku a ve vlasech zapletený stužky. Rozdávaj pražený medový arašídy, džus a minerálku, pak taky víno a že teda netroškařej.
(=> Letušky jsou super)
Pilot je kořen jako prase.
Když nastává čas večeře, vzpomínám si na čísi blog o Zélandu, ve kterým autor zmiňuje, že když dostal v letadle na výběr mezi evropským a korejským jídlem, po kratší úvaze zvolil evropskou variantu, jelikož nechtěl zbytek letu strávit na záchodě. Myslim, že to dává dost smysl. Nicméně když se na mě dostane řada, slečna sice mluví dostatečně dlouho na to, abych pochopila, že nabídka tu nějaká je, ale nerozumim jí ani slovo, takže se jen usměju a říkám "yes". "Už jste někdy něco takového jedla?" opáčí letuška. A kurva. Předpokládám, že ne, a tak to taky hlásim, načež se ona vytasí s obrázkovým návodem, jak si jídlo připravit. Podrobně papír studuju, nevypadá to vůbec složitě. Bibimbap: hotovou rejži smícháte se zeleninou, vymačkáte na to z tuby pálivou omáčku, pak na to lejou ještě něco... to už na mě ale divoce gestikuluje Korejec s děckem, kterej má to samý. Máchá mi před obličejem tou chili omáčkou a demonstrativně na svojí rejži vyprázdní celou tubu. Nedůvěřivě si ho přeměřuju a ptám se, jestli to hodně pálí. S pusou od ucha k uchu řiká, že jo. Olíznu svoji tubu a že to teda kurevsky pálí. Rozhodnu se pro dvě kapky a zamíchám. Moje jídlo má uplně jinou barvu než jeho. Polívka z mořskej řasy strašně smrdí – to nedám – a bílou kulatou věc v mističce nejí ani on, takže od toho taky dávám ruce pryč.
Tak snad mi nebude blbě.
Po dvou hodinách jsme už se spolusedícími Korejci jako jedna rodina. Chlapeček mě neustále kope do ruky, snaží se po mně vyšplhat, aby viděl na zadní sedačky, a čas od času mi nabízí pití ze svýho hrníčku (anebo to na mě chce vylejt, těžko říct... každopádně je jen otázkou času, kdy tím hrníčkem roztříská obrazovku s hyperaktivním medvídkem). Možná, že zas až takový kámoši nebudeme.
Fakt bych se podívala na ty Coenovi. Zasraný sluchátka.
Nicméně Češka vedle mě podle všeho taky není uplně v pohodě, páč sleduje film s korejskejma titulka. Dávám ještě jednu šanci Kenovi a jdu spát.
Když se probudim, zavětřim, že dvouletej Korejec sleduje pohádku – se sluchátkama na uších. Přemejšlim, že až se fotřík nebude dívat, zkusim děcko nadzvednout, abych zjistila, kde má zapojenej ten kabel, ale nakonec to zavrhuju jako moc zoufalej počin. Rezignovaně zapínám program s polohou letadla (protože to umim) a zjišťuju, že jsem v Rusku. Minikorejec ukazuje na letadlo na mojí obrazovce a začíná mě oslovovat "mamá".
