Začátek pamětí

V rodném listu měl Jaroslav, po tátovi. Aby mu otec nečetl "líbezbrífy", začal se představovat slečnám jako Martin, a na toto jméno mu pak chodila pošta. 

Slíbuje sepsat paměti. Chce je ve stovce číst pravnoučatům, až si třeba už sám nic pamatovat nebude.

V deseti chtěl být kosmonautem.  “To se ale musíš dobře učit”, řekl mu děda. Tak se učil, se učil, se učil, v páté třídě měl skoro samé jedničky, jen tu Kaťušu, ani  Ach, synka, co málo orá, nějak nedával, byla jedna dvojka z hudební výchovy.

V deváté třídě mu o vlas uniklo vyznamenání. Stojí u tabule, ruských slov něznájet. Soudružka, velká obdivovatelka Sovětského svazu, konstatuje: “Zase nic neumíš, chlapče. Rusky mluví dvě stě padesát milionů lidí, jakpak se s nimi domluvíš?”

“Já se s nimi ale nechci domluvit.”

“A jak se tedy chceš domluvit ve světě?!

“Anglicky.”

A měl navždy černej puntík.

Střední škola, tam z nějakého neznámého důvodu ruština nebyla, tak no problem.

Vyšší škola, nevhodné postoje k režimu. Nedopadlo to.

Tak “ke strojům”, léčba prací. Kotelna v cukrovaru, tehdy se tam ještě cukr vyráběl, dnes se jen balí pro TTD. Zauhlovač! Lopaty a lopaty uhlí, celý den, uf, ale žádné starosti, možná jen s nesmrtelností chrousta. Čistá hlava.

Pak opravy praček. Také čistá hlava. Bez pračky to nejde, všude je vítán jako zachránce, pračky byly poruchové, díly nedostatkové, ceny pohyblivé. Po prvním rozkoukání věděl, kolik bude za “návštěvu” účtovat. Trochu pojánošíkovsku. Stařenka, co mu nabídla bílý kafe a kolem ní všechno volalo po opravě, nejen pračka, zaplatila sotva náhradní díl. Dámy, co nabídly mnohem více, ba cokoli, a jejich příbytky volaly po obdivu, to za ni tak nějak doplatily. 

Po dálkovém studiu fotografie do podniku služeb a tři roky před revolucí kupodivu do soukromí. Koncem osmdesátek byl v pořadí druhým soukromým podnikatelem v okrese. Koupil první minilab. Fotil školy, školky, občanky i občánky. Koncerty, přírodu, všechno, co stojí za fotku. Prodával foťáky, kamery, baterie… Splácel úvěr. Mně a sestře na přání fotil v Lucerně koncert Petera Nagye. Doma měl jeden z prvních počítačů, tehdy ještě s magneťákem, programy se stahovaly z rádia, znělo to jako různě vysoké pískání.

Manželství, dvě děti, nekonečná perestrojka domku po předcích na prostou krychli.

Rozvádí se kvůli podpásovce ze strany manželčiny rodiny. Zvládá vše sám, jen to žehlení košil… Ale v budově, kde má fotolab a prodejnu, je přece půjčovna svatebních šatů. Tak nachází paní na žehlení, po čase i druhou manželku. Nejdříve je svatba naoko, pro reklamu na titulní fotku časopisu. Po čase svatba opravdová. Eva je holka do nepohody, parťačka pro jeho celoživotní vášeň. Jezdí s ním rallye jako navigátor.

Pandora mu posílá něco ze své skříňky. Naučí se pěstovat a zpracovávat produkty zelené lékárny. Jeho zahrada oplývá nejen zeleninou a ovocem, ale i mnohými zlepšováky a vychytávkami.  Pěstuje vinnou révu, loni byly hrozny hrozně veliké, krásné a zdravé, jak “od vinařa”. Vinařem ale není, mok se dlouho nedařil. Letos prý je na dobré cestě. Kamarád má velká očekávání.

Motto: Aj tak sme  frajeri! (píseň z alba Duety z roku 2006, Jožo Ráž a Janek Ledecký, interpret Peter Nagy, zpěvák, skladatel a fotograf!)