Vypnout prsa, břicho zastrčit

Po dlouhatánské pauze, po roce a půl to bylo šedesát minut strachu, abych si prostě nějak neublížila

Abych si při téměř zapomenuté pohybové činnosti něco nevymkla, nezablokovala, neuskřinula, nenatáhla nebo naopak nezkrátila, nezamotala, nevyvrátila, neulomila, nezvrtla, nevyhodila, neskřípla, nenamohla, to bych si zato sama mohla. Cvičit doma na koberci se totiž nepřinutím. V malém bytě nerozložím karimatku, aniž bych neměla nohy pod stolem či pod topením a hlavu v knihovně. Doma necvičím také proto, že už jsem to kdysi zkusila, v deváté třídě jsem v panelákovém obýváku nacvičovala gymnastickou sestavu s hudbou k talentovým zkouškám na střední školu. Nábytek jsem sice rozstrkala ke stěnám, ale zradil mě klíček od skříňky. Při pokusu o „hvězdu“, přemet stranou, jsem si o ten malinký klíček roztrhla bok, a pak jsem dost zkusila, až jsem viděla mnoho hvězdiček...

To ztuhlé  tělo teď v sokolovně vrže, skřípe, brání se. Seč může. Dlaně na zem dosáhnou jen se skrčenýma nohama, je to vlastně skoro dřep! Přes tenkou podložku mě všechno tlačí. Nezvyk. V boku a lýtku píchá, těžce se mi dýchá. I při mírném tempu se potím a funím. Mé svaly zmizely neznámo kam, doufám, že nejde o proměnu dokonalou (dokonanou). Snad i ty rubíny ze rtů mi uhly, pane Bezruči. Dívám se kolem sebe, jak několik dalších sokolek také těžce mění polohu z lehu do sedu a pomalu se převalují. Pamatují boom džezgymnastiky, rozhlasové „Zhluboka dýchat, zhluboka dýchat, vypnout prsa…“ a televizní Cvičme v rytme. Jedna cvičí jen s levou rukou, druhá ji bolí, jiná protahuje pravou, protože levou měla nedávno zlomenou, ach ta osteoporóza... Tu píchá v kříži, ta si hlídá koleno, další se musí otočit celá … "Někdo kolikrát ani nemůže vstát. No, nakonec vstane, páč musí… Jsou lidi, co nevstanou“, že, pane Svěráku. Necháváme ležet v krabici ty činky, o které jsme se dřív praly, kilové, a místo nich si bereme lehčí, spíš takové drobné růžové tyčinky. A švihadla zůstávají v batohu. Příště…

Jediné, co jsem zvládla na jedničku, byla cesta tam a zpět, chodit se mohlo pořád, a já jsem chodila hodně, hodinky Garmin mě chválily a ve své skupině jsem často vítězila. Právě za nejhorší „uzávěry“, co se smělo jen po katastru obce, jsem tak smělo chodila se slovy Mě nedostanou, že můj  denní průměr byl přes 20 000 kroků. Ale kroky nestačí.

Za tu dlouhou dobu zteřela i guma mých bílých kecek a rozpadla se na tvrdé plátky, které se rozdrobily. Lycra z legín vylezla z úpletu v podobě drobných vlákének, jako dešťovka, kterou kočička zašila pejskovi díru v kalhotách, pane Josefe Čapku,  a původně půvabně přiléhavé nohavice by padly leda slonovi.

Díváte se na nás, pane Tyrši, ze své měkké obláčkové žíněnky a počítáte si raz, dva, raz, dva při své každodenní rozcvičce? Nazdar! No, nazdar…