Včera, dnes, a zítra?

Před rokem jsme s kamarádkami seděly v pohodě u kafíčka, načesané od kadeřnice, a ničeho se nebály. Na nevydezinfikovaných červených plastových křesílkách u hadříkem otřených stolečků. V malém, zadýchaném prostoru.

Ve frontě jsme čekaly bez rozestupů. Platily jsme hotově. Bez rukavic jsme si přinesly nedezinfikované plastové tácky. Dortík jsme krájely lžičkami, které stály na pultě ve skleničce a zcela jistě je v době chřipkové někdo poprskal. Zákusky i chlebíčky určitě připravovaly ruce bez rukavic. Po kafíčku jsme prošmejdily “chrám konzumu”, vyzkoušely si šatičky botičky, které si zřejmě před námi už zkoušel kdekdo. V jiných odděleních jsme osahaly kdeco. V drogerii si některé dámy testovaly na vlastní kůži rtěnku, korektor, krém (to tedy br). Za hodinku jsme potkaly odhadem tisícovku lidí a plnými doušky vdechovaly náš společný aerosol. Ještě nám nic nehrozilo! Snad jen rýma, co bez léčby trvá týden a s kapičkami sedm dní. Nebo kašel, na ten přece stačí polknout nějakou tabletku. Teplotka se srazí další tabletkou. A šup do práce, v zimě tam přece prskají, kýchají a troubí všichni… Takový český národní zaužívaný zvyk.  Jely jsme domů “sockou”, sahaly na madla, mačkaly čudlíky.

Dnes s přerostlým účesem a "přiznanými" šedinami, maximálně ve dvou, káva z “okénka” to go, zaplatit kartou, použít dezinfekci na ruce, go do parku, tři metry od sebe, nadzvednout roušku, napít se, utěsnit roušku…

Zítra??? Google meet. Co máš v hrnku? Já kapučíno. A co jsi pekla?

Peklo!