Střípky vánočních příběhů

Debbinka se šroubkem mezi nožičkami, kolo v ložnici, předčasně snědené šišky a dvacet smrčků v kině…

Když jsme se s rodiči v mých sedmi letech přestěhovali do nového bytu k městskému parku, přála jsem si kolo a napsala jsem si o něj Ježíškovi. Kolo pod stromečkem opravdu stálo, nádherné, červená barva a chrom.  Byla jsem úplně unesená jeho krásou. Hladila jsem lesklé trubky, zvonila na zvonek a už jsem se viděla, jak si to drandím po cestičkách. Moje nadšení trvalo ale jen do té doby, než mladší sestra rozbalila velikou krabici a vyndala z ní panenku. Blonďatou, s dlouhými vlásky, které se daly česat! Lesk kola poněkud pohasl a já jsem si od sestry panenku půjčila. Byla tak hezká, měla růžové šatičky a na zádech vyrytý nápis Debbie. Štědrý večer pak  pokračoval tím, že dědeček vozil po bytě mou sestru na kole a já česala a česala… Už si nepamatuji, která z nás jednou při česání vlásků panence utrhla hlavu. Visela pak na kousku plastového krčku. To bylo pláče! A stereo! Rodiče ji nechali spravit v opravně hraček a Debbinka pak měla mezi nožičkami šroubeček. Na kole jsem se na jaře naučila jezdit a sestra ho pak po mně zdědila. Panenku jsme měly dlouhá léta…

V mé rodině vánoční čas začínal papírovým adventním kalendářem se čtyřiadvaceti okénky s čokoládovými reliéfky. Koncem listopadu ho synům vozili prarodiče z Tuzexu nebo z Domu potravin. Málokdo už asi uvěří, že to bývalo nedostatkové zboží, dnes se jich vyrábí nekonečně mnoho druhů, s krtečkem, Santou a soby, prasátkem Peppou, s postavičkami Čtyřlístku… Každé ráno se kluci těšili, co bude v okýnku. Čokoládový medvídek, šiška, nebo autíčko? Celý prosinec nebýval problém se vstáváním. Na tu dobu mám i jednu nemilou vzpomínku. Začátkem adventu k nám přijela návštěva s dvěma dětmi, které klukům v nestřeženém okamžiku všechny čokoládičky z okýnek vyloupaly a snědly. Byl z toho velký smutek a musela jsem do rána vymyslet náhradní řešení. Nalila jsem do původních plastových formiček narychlo připravenou domácí čokoládu a papírová dvířka přilepila izolepou. Originál to nebyl, ale kluci tehdy snahu ocenili.

S mou mladší sestrou a naší maminkou jsme v devadesátkách v našem městě uspořádaly první poListopadovou vánoční výstavu. Pronajaly jsme si foyer kina, kamarád, který pracoval v lesní školce, nám slíbil dvacet smrčků v květináčích a my tři jsme už od září věnovaly každou volnou minutu přípravě. Háčkovaly jsme hvězdičky, košíčky a zvonečky z bílé příze - doma, ve vlaku, v autobuse, v čekárně na nádraží i u doktora. Pekly jsme perníčky, vizovické pečivo, skládaly řetězy z papírové pásky od řidiče autobusu (na ni se tehdy tiskly jízdenky), vyráběly ozdoby z modrotisku, slámy, sušeného ovoce, z korálků, plsti a sušených přírodnin. Ozdobily jsme těch dvacet stromků, každý byl jiný. Účast byla hojná, tehdy šlo o ojedinělou akci. Výstava byla i trochu putovní. Po víkendu se všechno naložilo do dvou aut a odvezlo do blízké vesnice, kde jsem tehdy bydlela. Zde, v sále u hospody, si ji prohlédly další zájemci a děti z mateřské a základní školy. Neteři byly tehdy čtyři roky, rozdávala na náměstí a na návsi papírové pozvánky s nakresleným kapříkem. Dnes je matkou tří synů a s elánem sobě vlastním připravuje vánoční atmosféru pro ně.