Možná dojde i na ...

Poslouchám, tedy spíš slyším, co si hlasitě povídají dva kluci, co sedí za mnou v autobusu „na čtyřce“. Nelze uniknout, nemám žádná sluchátka, nemohu si přesednout jinam, všechna sedadla už jsou obsazená.

Odhaduji je podle hlasu na žáky prvního ročníku nějakého učiliště nebo studenty ISŠ. Brzy se můj odhad potvrdí. Moc se neznají, nejsou ze stejné třídy, jen spolu jedou stejným směrem. Dovídám se, že jeden se začal učit na číšníka, baví ho praxe, ale je to záhul, moc práce. Chodí na brigády, aby si přilepšil, kapesné od rodičů mu nestačí, kouří. Druhý je z jiného oboru, vypadá jako slušňák, říká „paní učitelka, odpolední vyučování, matematika“ a mluví skoro spisovně. Je prý na všechno dys, nikdy neměl jedničku z češtiny, všem ji závidí, na počítání má sice zvláštní vlohy, vidí rychle výsledek, ale někdy zapomene kus příkladu. Dneska měl štěstí, že učitelka zapomněla ráno napsat docházku do třídnice, zaspal a nestihl první hodinu, ale nebude ji mít neomluvenou… Učení je na něj moc, přes týden nemá na nějakou brigádu ani pomyšlení, ale v sobotu jde „na směnu“.

První prohlásí, že jde rovnou z busu na trénink, a zeptá se druhého, co bude dělat on.

„Já teď budu chvíli doma a pak budu se svou přítelkyní. Její rodiče odletěli na dovolenou, tak máme volný byt… No, možná dojde i na prc, kondom mám.“

Nevěřím svým uším... Něco jsem přeslechla? Že by dnes ve škole měl nauku o zboží Made in PRC, tedy vyrobeno v Čínské lidové republice? Ne....

Pak si krátce řeknou něco o hrách a oba zapnou mobily. Hurá, ticho...

Vtom ale vyndá mobil člověk v montérkách s hrozně špinavým žlutým batohem, který celou cestu nesundá ze zad. A obvolá několik kámošů ve stylu Louky v Koljovi, když volal milenkám: „Tak se mi nějak udělalo smutno a hádej, na koho jsem si vzpomněl…“

„Tak co, makáš, makáš? Já už mám po rachotě, jedu domů.“

„Tak co, makáš, makáš? Já se večer stavím, podle toho, jak mi bude.“

Aha, není mu dobře. Zakašle, tak přemýšlím, jestli si mám nasadit roušku. Ale jen se instinktivně odtáhnu, sedí přes uličku. A bůhví, kolika lidem v tom plném voze něco je, achjo.

Kluci mlčí skoro půl hodiny.

Pak ten první oznámí, že za chvíli vystupuje. „Tak čau…“

"Čau."

Zřejmě šlo o patnáctiletého chlubílka, ale snad je poučený a zodpovědný...