Messer, Gabel, Schere, Licht

Čím dál víc si vážím vzácných chvil, kdy jsme spolu s rodinou a nikdo právě neleze po horách, není venku v bouřce nebo vichřici a nejede v mlze po D1.

Jak začne padat listí, na mě padne nostalgie. Za dnů kratších a tmavších začínám doma zapalovat svíčky a rozmísťuji po bytě drobná LED světýlka. Poslouchám Bacha, Myslivečka, Michnu z Otradovic, Třeboňské pištce a pak koledy. Vzpomínám na babičky a dědy, bez ohledu na halloweenský svátek nebo „dušičky“.

Když byly děti malé, měla jsem je stále nablízku a žila jsem s pocitem, že je dovedeme ochránit před vším zlým. Byly poučeny, že si nemají brát „bonbón od cizích pánů“ a chodit přes koleje, když jsou dole závory (trať byla u nás dost frekventovaná, kamióny ještě nejezdily, vlaky vozily zboží i uhlí do elektráren). Naučili jsme je plavat (bydleli jsme u jezera). A jezdit na kole (v kraji jezdil na kole každý, děti od 10 let i do školy, tehdy samozřejmě ještě bez helmy). Věděla jsem, že určitě neotevřou jeskyňkám, lišce ani vlkovi, co se vydává za jejich maminku...

Naše generace samozřejmě také trpěla strachem o své děti, ale doba byla jiná… Před obchody, úřady i dalšími institucemi stávaly běžně "opuštěné" kočárky. Nejvíce jich bývalo před „ovocem – zeleninou“, když přišly banány nebo mandarinky, a před obchodem s textilem, "když něco přivezli". Maminky vytvořily frontu a kupovaly trička, tepláčky, punčocháče a prádlo ve velikosti, jaká zrovna byla, děti do toho prostě dorostly, případně si něco matky povyměňovaly. Syna, který spával v hlubokém kočárku podle tehdejších doporučení pediatrů často na bříšku, mi cizí starší paní otočila na záda! To už by se teď nemohlo stát. To otáčení ani spaní na bříšku, dnes miminka podle aktuálních trendů spí zase na zádech. A do obchodů, restaurací i do kaváren se jezdí s kočárkem.

Malé děti, malé starosti. Jak rostly, bylo to horší. Trefně to vyjádřila kamarádka, matka dospělého syna, který půl roku studoval v Americe. Ve dne věděla, že tam je noc a on spí, proto měla pokoj v duši, a v noci spala ona, takže nemohla myslet na to, co všechno by se mu za tou velkou louží proboha! mohlo stát. V té době byla vlastně nejklidnější.

Druhá kamarádka měla doma tři chlapy „od letadel“. Manžela, jehož tatínek pilot zahynul při pádu letadla (za kniplem ale tehdy neseděl, zasáhlo počasí a špatné rozhodnutí jeho kolegy), a dva syny. Nejšťastnější byla, když v noci obešla jejich tři postele a viděla, že všichni spí a nikdo není ve vzduchu. Dnes už synové doma nebydlí, jeden si vzal letušku, oba mají dvě děti a kamarádka už neví, o koho se teď bát dřív.

Za mého dětství bývaly doma samy i docela malé děti, domy se nezamykaly, případně byl klíč v truhlíku s květinami nebo pod rohožkou. Paneláky a činžáky bývaly stále otevřené, děti lítaly po schodech sem a tam. Od osmi let jsem si doma topila v kamnech. Rodiče vše připravili, já jsem přišla ze školy a jen jsem škrtla sirkou.

Moje babička říkávala: Messer, Gabel, Schere, Licht, sind für kleine Kinder nicht. Nůž, vidlička, nůžky a světlo (oheň) není pro malé děti. Dnes dětem sirky vůbec do rukou nedáváme, mnohé děti se dokonce učí dost pozdě stříhat a používat k jídlu celý příbor. Zato už často v předškolním věku drží v ruce mobil, který jim otevírá bránu do celého světa, se vším dobrým i zlým. A tam je čekají nebezpečenstva, na která jednoduchá pohádková řešení nestačí. Nelze je „přechytračit“ jako ježibabu, aby se posadila na lopatu. Držme všem Jeníčkům i Mařenkám palce!