Kolik váží vir?

Ve škole jsem se učila, že jsem lidská bytost, savec a že mám vzdálené předky společné s opicemi. To se mi vždycky líbilo. Mou nejmilejší hračkou byl totiž plyšový šimpanz, kterého mi před 60 lety koupil dědeček. 

Opičáček pro mě představoval takové roztomilé malé chlupaté miminko. Mám ho dodnes. Šimpanze, dědečka jsem si bohužel moc neužila. Ale ráda na něj vzpomínám, často se mnou jezdil do ZOO. Jako dítě jsem vždycky záviděla všem těm guerézám, gibbonům i krásným langurům, jak elegantně létají z větve na větev, ladně se nesou z jedné stěny klece na druhou, jen lehce se drží a nikdy nespadnou. Fascinovaně jsem pozorovala, jak si gorily čistí kožich, jak mají šikovné prstíky. Dlouho jsem postávala před modely evolučního vývoje člověka u pavilonu opic, jak se z podřepu zvedají do vzpřímeného postoje a mění se jim původní ploché čelo, velké nadočnicové oblouky a tlama.

Pak jsem se dověděla, že v tom svém těle nejsem sama, tedy že všechny buňky nejsou moje. Mikrobiom, soubor bakterií, kvasinek, hub, virů a prvoků osidluje naše střevo a celé tělo. V trávicím traktu máme prý 100 biliónů organismů, já si stěží dokážu představit milion!, ohromující množství, dokonce jich je víc než našich vlastních buněk. Některé mikroorganismy jsou pro nás škodlivé, ale jiné jsou pro tělo prospěšné, ba dokonce nezbytné. A tak si tu drobotinu máme pěstovat a hýčkat, dobře ji krmit a neubližovat jí obecnými zlozvyky, jedy a stresem.

A teď je ve mně ještě nováček, virus SARS-CoV-2, kterého nikdo pořádně nezná. Kolik ho ve mně vlastně je? V mých tělesných tekutinách? Kolik ho je v mých posmrkaných papírových kapesníčkách v koši, na poprskaných plochách v mém nejbližším izolovaném okolí, na mobilu, na notebooku, na myši? Na rukou, na okraji hrníčků od čaje, na lžičkách od medu a příborech? Na mém novém zubním kartáčku? Ve vzduchu, v odpadních vodách? Jaké jsou to řády? Tisíce, miliony, víc? Slovo virus původně znamenalo jed. Když se objeví, hned to nepoznáme, brzy se ale necítíme a necítíme. Chutě a vůně. Lidstvo vyvíjí obranné i útočné prostředky, ale zatím prohráváme. Nevíme přesně, kdy a kde se vzal. Víme jen, jak vypadá. Krásně, jako sluníčko, jako masážní měkký míček, to je na něm jediné pozitivní. Jinak je všechno negativní, když ho máme v těle, když jsme tedy my pozitivní. Co se s viry stane? Kdy odejdou? Nezůstane v nás nějaká část, neschová se nám do některých orgánů, aby se probudila, až budeme unavenější, starší, slabší?  Zdá se, že už je všude kolem nás, na všech kontinentech, plave ve sladké i ve slané vodě. Je to takový zombie, nemrtvý, něco mezi živým a neživým, nemá svou vlastní buňku, a tak cizopasí v cizích.

V našich buňkách už se pase nejméně rok a půl, vědci právě objevili, že prý se mu možná povedlo porazit jeden z chřipkových virů, který už se stejnou dobu neukázal. Že by nastala válka virů?