Od dnešního dne mají online výuku už i nejmladší žáci. Přišli v září do školy, kde platila protiepidemická opatření. Běžnou školu bez zakrývání nosu a úst, s „mezitřídními“ kontakty na chodbách, s výlety a besídkami neznají.
Budou si pamatovat tu svou první třídu s rouškami, respirátory a dezinfekcí, bez tělocviku a zpívání. První distanční vyučování zažili už na podzim. Někdy „zlobil“ internet, jindy počítač, kamera nebo mikrofon, časem se to „vychytalo“ a novému způsobu výuky děti přivykly. Jde o počítačovou generaci, která žije s mobilem či tabletem „od kolébky“. Po prodloužených zimních prázdninách se vrátili do školy pouze žáci prvních a druhých ročníků. A z čeho se mohli radovat? Z každodenního pobytu venku. To byla novinka. Po druhé vyučovací hodině procházka, proběhnutí, popovídání místo sezení v lavicích. V té době se ve školách intenzivně větralo. Letos děti měly štěstí i na sněhovou nadílku, často i dopolední sluníčko. Koulování, boby, sáně, co sněhuláků se postavilo! A zas je všemu konec, znovu k počítačům.
Prvňáčci se v pátek loučili se školou, když si balili domů všechny učebnice, sešity a do zásoby nakopírované pracovní listy.
„Já mám ve třídě dvě kamarádky. Je mi líto, že je neuvidím.“
„Mně se bude po vás stýskat, paní učitelko.“
„Já bych chtěl radši chodit do školy, i když se mi někdy nechce vstávat.“
„Já doma nevím, jak se mám učit, ve škole nám to vždycky řeknete.“
„Mně se líbilo, že jsme chodili každý den do parku.“
„A mně budou chybět jedničky v sešitě!“
Ano, ty jedničky v sešitě. Otevřít sešit, nalistovat na poslední popsanou stránku a podívat se, jestli jsem v diktátě neudělala chybu, zda jsem správně sčítala i odčítala. Dodnes si to napětí a očekávání z prvních let své školní docházky pamatuji. Elektronické známky na Bakalářích ručně psanou jedničku od paní učitelky nenahradí. Stejně jako hodiny na google meet nemohou suplovat každodenní setkávání, těšení na přestávku, štěbetání mezi holčičkami i pošťuchování kluků.
A přes počítač nepohladíš…
Snad to nebude dlouho trvat!
