Mám ráda psy. Voříšky bez průkazu původu, kteří za trochu člověčí lásky vrchovatě dopřávají páníčkovi svou hravost a přítulnost. Vlídné boxery, co zdánlivě budí hrůzu, ale vysílají do světa „Neboj, já ti neublížím“.
Tenkonohé chrty a chrtíky, co nechodí, ale elegantně vyklusávají, cupitají téměř nad zemí, až se skoro vznášejí. Nechce se mi věřit, že v evropské zemi za mořem po skončení závodní kariéry a slávy jsou na obtíž a končí neslavně, smutně. Afghány, co se zavřenou tlamou přehlížejí svět pohledem ředitele zeměkoule, s dlouhými chlupy na hlavičce, rozdělenými na pěšinku, nebo s ležérní patkou.
Hahoavu, hnědavé psíky s bílými nožkami, náprsenkou i špičkou ocásku a bystrým pohledem. Obří psy jak koně, co by vlka zadávili. Chytré „borderky“. Štíhlounkou rezavou „vyžlu“. Křehké veselé naháčky. Stříbrobílé malamuty a „haskiny“.
Středního „pejska salámového“, jezevčíka s oddanýma, trošinku poťouchlýma očima, co si umí postavit hlavu. Bělostnou Akitu Inu s očima asijsky šikmýma. Huňaté velkopudly „králováky“, co se nesou a vlají světem. „Čévéčka“, šedavé vlky jako z pohádky o Karkulce.
Kříženku, co je bílá, štíhlá, hladkosrstá, středně velká, a po těle má trochu šedých skvrn různých velikostí po australské ovčácké mamince (tatínek neznámý), a je hrozně zvědavá, neváhá cokoli v dosahu prozkoumat. Potkali jsme ji nedávno s paničkou u Okoře. Zkuste si ji představit…
Je mi líto malých buldočků, celoživotně sípajících a chrčících, kteří netuší, že se dá dýchat volně, jen právě jim člověk vyšlechtil divnou nosní přepážku.
Nemám ráda paničky a páníčky, co psy nechají samotné doma výt a štěkat, nebo je venčí tak krutě málo, že pejsek zanechá svůj exkrement ještě v domě nebo hned před ním, déle to prostě nevydrží. A ty, co po svém mazlíčkovi prostě nic nesbírají a nechají nás pak čistit svou obuv, lébrž na některých cestách a chodnících téměř není kam bez úhony šlápnout. Nejen u nás, ve Francii jsme kdysi v dálce viděli Japonky a Japonce, jak divně přešlapují, koukají po zemi a vydávají divné zvuky. Bylo to před Musée Marc Chagall v Nice. Když jsme se přiblížili, chovali jsme se podobně… Asi tam Francouzi hodně venčili…
Psího přítele jsme doma nikdy neměli, u nás žily kočky. Volně, venku i doma (když samy přišly), vzácně i v naší posteli… Asi bych nedokázala třikrát čtyřikrát denně vyvést pejska ven, i když je venku psota, psí počasí, nepohoda, že by „psa nevyhnal“. Nemám v sobě tu pokoru, trpělivost. Nemám sílu brát ještě teplé kouřící smrduté měkké psí hovínko do ruky (ani strčené v plastovém sáčku), někam ho nést a uložit ho do správné nádoby. Vyhazovat rozkousané nové kožené boty, oželet podrápané dveře. Cítit odér mokrého psa. Vyvolávat hlasitě „Béné, Béné. Mayo, místečko. Arašide, k noze! Hugíné, nech pejska. Bédo, do boudy!“
Nedávno jsem potkala paní, která vedla velmi robustního kavkazského pasteveckého psa, no spíše on vedl, vlekl ji. Nevypadal dobře naladěn. Proti nim kráčela matka s dítětem, sotva dvouletým, za psem ho nebylo ani vidět. Matka sluníčkově pozdravila a té tažené osoby se zeptala: „Je ten pejsek hladicí? My si hladíme všechny pejsánky, viď…“ Halama se na ně zle podíval a paní se jim snažila vysvětlit, že to není dobrý nápad. Mladá se však nechtěla nechat odradit a hrdinně se s napřaženou dětskou ručičkou v té své blížila k obludě. Pes zvučným basem blafnul, že se mi podlomily nohy. Rychle jsem zahnula za roh.
