Jak jsme se oblékali

Mami, co to máš na těch (černobílých) fotkách na sobě? To mi babička přešila ze svých šatů do plesu. Jak přešila? No tehdy se přešívalo…

Nesu na ramínku ze skříně (jako důkaz) jiné šatičky, hedvábné zelenkavé s bílými puntíky, které schovávám z nostalgie, jako vzpomínku. V původní verzi je už znám jenom z alba fotografií. Moje maminka v nich sedí na lavičce a široká plisovaná sukně jí sahá skoro ke kotníkům. Byla tehdy „pěkná“. Pak začala chodit do Sokola, držela bodovou a holyvůdskou dietu, vařila si tukožroutskou polévku, nevečeřela… Švadlena jí na novou štíhlou postavu šaty upravila, ale plisé se už přestalo nosit. Nový model má špičatý límeček, rozepíná se vpředu na krátký zip a sukně je hladká, áčková. Vždycky, když jsem si šaty oblékala, maminka spráskla ruce a říkala, tak taková jsem taky byla… Většinu let ale byla spíš sošná, dobře stavěná.

Dnešní mladší generace se diví. Je zvyklá obnošené věci házet do kontejneru na textil, případně je prodat nebo darovat. Dětské věci ne, ty se dědí i dnes, a podle ekonomického vývoje to vypadá, že budou ti mladší nosit „hadry po ségře či bráchovi“ i nadále.

Nepamatuju válečné a poválečné přešívání, kdy se nevyhodilo vůbec nic a dětské oblečení se šilo většinou z oblečení po dospělých. Kus oděvu se rozpáral, rozžehlil, odstranily se prodřené nebo roztržené části a na zbytek se položil střih na dětský oděv. Děti nosívaly zmenšené oblečení dospělých, košile, kalhoty, sáčka, vestičky, šatičky a sukýnky, ve kterých se chodilo ve všední den i ve svátek, až do roztrhání. Na kolena a lokty se našívaly záplaty!

Vzpomínám na přešívání šatů, když vyšly z módy, nebo na úpravy délky sukně, zapínání… A na to přešívání, když dáma změnila hmotnost. Zakulatila- li se, švadlenka „popouštěla“ (rozpáraly se švy a pokud byla v látce rezerva, chytla se látka jen za krajíček a znovu se šev sešil). Pokud zhubla, „zabíralo se“, aby na ní oblečení neviselo. Šilo se z kvalitních látek, a tak muselo vydržet dlouhá léta. 

Přešívaly se dokonce i polštáře, cíchy, prostěradla, utěrky a ručníky. Babička odstřihla ztenčenou prosvítající část a ze dvou dobrých půlek ručníků vznikl jeden celý. Nebo se froté ručníky rozstříhaly na žínky. Ví dneska někdo, že žínka nebyla jen lesní divoženka? Byl to jakýsi uzavřený tunýlek, co se navlékl na ruku, namydlilo se to, namočilo do lavórku s ohřátou vodou a člověk se vydrhl. Pak se voda vyměnila a mýdlo se z těla žínkou setřelo.

Ponožky se „štupovaly“, to se do nich navlékl dřevěný hříbek a díra se zašila drobounkou bavlnkovou mřížkou. Babička měla plný kufříček pečlivě srovnaných štupovaček, seřazených podle odstínů barev.

A také se přeplétalo! Svetr měl třeba odřené rukávy, tak se „zdravá“ část rozpárala a namotala na opěradlo židle. Vlna byla od spletených oček ale kudrnatá, proto se přadeno svázalo,  vypralo a usušilo. Tak se vlna, ano, žádný polyester, ale vlna z ovečky nebo angorského králíka, zase narovnala. Namotala se do klubíčka a byla připravená na další pletení. Když bylo vlny málo, přidaly se proužky jiné barvy. Někdy se pletlo i ze zbytků, kde jedno klubko skončilo, začalo se plést z dalšího. Když měla pletařka talent a cit pro barvu, vznikaly hezké originální výrobky. Při prohlížení fotek se pak vzpomínalo, z čeho všeho vznikl dětský svetřík, čepička nebo šála…

Mé svatební šaty se přešívaly zatím dvakrát. Z velikosti třetího měsíce těhotenství na štíhlou sestru a pak se zase trochu popustily na sestřenici. Ne, že by v rodině nebylo na šaty nové, ale ty moje byly tak zajímavě řešené, měli jsme šikovnou švadlenu, že je obě nevěsty chtěly půjčit. Šaty stále čekají ve skříni…