Jak daleko jsou Černovice?

Nemyslím část Brna ani jednu ze čtyř obcí v naší republice, nýbrž Černivci, Chernivtsi, Černovce…, tedy ty, co leží na Ukrajině.

Musíte ujet něco přes tisíc km. Jako když zatoužíte na vlastní oči spatřit Leonardovu Monu Lisu a vydáte se západním směrem do Paříže. Nebo zamíříte na jih, chcete - li vidět Michelangelova sošného Davida ve Florencii, případně  nejkrásnější hvězdy, co hoří nad mořem (podle prvorepublikového hitu Iva Tijardoviće „Daleko me moj Split“). A nebo se naopak pojedete trochu ochladit na sever do největšího skandinávského přístavu, do Göteborgu, města spjatého s pobytem Bedřicha Smetany. Předpověď na nejbližší dny ukazuje kolem dvaceti stupňů.

Ale i v Černovicích je leccos k vidění. Rezidence bukovinských metropolitů, dílo českého architekta Josefa Hlávky, památka UNESCO. V budově dnes sídlí univerzita. Nádraží trochu připomíná pražský „hlavák“ a v ulicích prý dýchá vídeňská kavárenská secese. Z historické radnice hraje v poledne trubač v bukovinském kroji „hymnu“ černovických občanů. Jenže na východ aktuálně moc turistů nesměřuje.

Město vždy leželo na periferii, daleko od centra moci. Blízko Rumunska, Moldávie, Ukrajiny. V dějinách se zde střetávaly zájmy Polska, Rakouska, Rumunska, Osmanské říše a Ruska, pak SSSR.

V Černovicích na Bukovině se narodila moje babička Anna Margareta. V dětství mi ta místa zněla tak hezky česky, význam obou slov mi byl srozumitelný, asi tam rostlo hodně buků (později jsem se dověděla, že to je pravda) a lesy byly zřejmě hluboké, černé. Když jsem se naučila číst, chtěla jsem to místo ukázat na mapě. Ta podivná písmena jsem ale přečíst neuměla. Tak mi to babička všechno vysvětlila. Mluvila také o Předlitavsku, Besarábii, tomu už jsem ale nerozuměla…

Její tatínek byl za Rakouska Uherska inspektorem u dráhy a putoval po celé monarchii, všude tam, kam vedly koleje. Když se v červenci roku 1913 rodina ocitla zrovna v této východní výspě mocnářství, maminka byla těhotná. Dítě se mělo narodit v srpnu, ale přišlo na svět o měsíc dříve. Anička byla droboučká, slabá, ani se na svět nehlásila křikem. Porodní bába maminku politovala a neduživé děcko položila, jak se to tehdy dělávalo, na prkno, děj se vůle boží... Ale na prkýnko s miminkem oknem svítilo sluníčko a holčička najednou začala plakat. Nikdo jí moc šancí nedával, a tak rodiče napsali prarodičům do Čech, že mají vnučku, až začátkem září. Anna přežila, našla si mého dědu, ten jí říkal Anynko, porodila moji maminku, a ta pak mě a sestru. V červenci slavila narozeniny i svátek.

Babička nám o svém dětství často vyprávěla, ale mnohé už je bohužel zapomenuto. Její nejranější vzpomínkou bylo, jak ji někdo, asi tatínek, vede za ruku v Berouně po mostě, ona si nese kufříček a tatínek ji předává babičce a dědovi. Byly jí prý asi čtyři roky. Její maminka začala churavět a na péči o děti, Anna měla ještě bratra Michaela, už jí nezbývalo sil. Moje prababička brzy zemřela, snad na tuberkulózu, a je pochovaná na Slovensku. Obě děti vychovávali tedy prarodiče, děda byl polír, řídil stavby, a babička pracovala v kartounce (pozdější textilka TIBA). Vdovec se pak znovu oženil a měl další děti, jedna dcera žila ve Vídni, druhá v Africe, ale o nich mi už nemá kdo povědět.

Dlouhá léta bylo mým přáním navštívit to babiččino rodné město, cítit genia loci a vidět tamní slunce, které jí zachránilo život. Ale Černovice jsou teď dál než kdy byly…