Dívka s dobrou pověstí. Tu mám tak ráda.

Moje milá „Markétko“, přeji ti ze srdce, ať ti vydrží síla, optimismus a úsměv na tváři mnohá další léta!

Osmdesátka je osmička a nula. O této dámě to číslo prakticky nic nevypovídá. Ano, "Jak málo někdy zmůže čas, ó jak málo…" zpívá v písni Paula Simona s českým textem Jiřiny Fikejzové.

Marii Rottrovou, která má zítra narozeniny, miluje celá naše rodina. Vlastně neznám nikoho, kdo by ji neměl rád. Všichni možná její písničky neposlouchají, ale i mladší generace o ní něco ví, nebo ji viděla hrát v pohádkách „Neberte nám princeznu“ a  „Plaváček“.

Měla jsem snad všechny SP i LP černé desky, na kterých byla aspoň jediná Mariina písnička. S Flamingem (později Plameňáky), sóla i duety. S Němcem, Gottem, Bobkem, Bartoškou, Dvořákem. Gramofon už nemám, poslouchám „cédéčka“, už také zastaralá, s výběrem hitů. Těším se na novou desku.

Kdysi jsem si při poslechu rozhlasu zaznamenávala na papíry texty nových písní, které ještě Supraphon nevydal. Dokonce jsem si řídila budíka na noční reprízu hudebního pořadu „Kolotoč“, pokud tam Mariinu píseň hráli, a maličký tranzistorák jsem poslouchala pod peřinou, abych nikoho nevzbudila. Když jsem měla slova kompletní, přepisovala jsem je  krasopisně do sešitu. Uměla jsem všechny texty zpaměti, dodnes si mnohé pamatuju, a s kamarádkami jsme je hlasitě pěly.

Ráno před odchodem do školy jsem si nějaký čas stále pouštěla „Kůň bílý pádí vlaku vstříc“. Než deska dohrála, zapletla jsem si dva dlouhé copy. Toužila jsem ale být na živém koncertě. Rodiče měli pro má přání pochopení, a tak se se mnou vydali Škodou 1000 MB, rychlostí kolem 70km/h do Ostravy na výstaviště Černá louka. Jeli jsme tam s přestávkami asi sedm hodin! A po koncertě v noci zpátky. Mé štěstí bylo nepopsatelné. Byla jsem pak na mnoha Mariiných koncertech a všude jsem zažila úžasnou atmosféru, Maruška byla milá, vtipná, usměvavá, pravá dáma a dobrý člověk, vždy to bylo příjemné setkání, které mě pohladilo po duši.

Několikrát jsem jí psala, a tak opatruji dva dopisy, které mi poslala, a několik jejích dávných fotografií s podpisem. Osobně jsem se s Maruškou setkala až celkem nedávno, před pár lety, když koncertovala v našem městě a nabízel se prostor pro krátký rozhovor. Vždycky jsem ji milovala a čím dál méně věřím tomu, že se narodila jen o pár let později než moje maminka. Je věčně mladá a nějaká drobná vráska na tom nic nemění.

Střapatá nohatá holka, dívka s dobrou pověstí, tam za tou trávou prošla řekou lásky a už ví, že láska křídla má, ale že muži jsou stejní... Muž číslo jedna jí navlékl prstýnek, časem svému dítku zazpívala „baby, vítej k nám“ a pak vyslyšela slova „mámo, kup mi brášku“. Štěstím volala do světa: „lásko“, ptala se, „čím zvoní píseň má?“ V jejích písničkách dál zněla síla lásky, poznala, jak život utíká a jak málo někdy zmůže čas. Našla klíč pro štěstí a říkala si: „osud mi tě přál, znáš mě nejlíp, ale měli jsme se potkat dřív, zdá se mi“… Dál tiše zpívá, a to je štěstí pro všechny, kteří s ní jdou životem…

Zítra budu sledovat televizní dokument a myslet na Marušku. Věřím, že bude zase brzo zdravá a užije si odloženou oslavu narozenin.