Bylo nás pět jako od Poláčka aneb Megery

Stále jich pět je. Kamarádky, přítelkyně, každá je ochotná pro ty ostatní čtyři udělat téměř cokoliv.

Pět roků spolu distančně studovaly, pomáhaly si s plněním studijních povinností, s vyřizováním všelikých záležitostí, se získáváním informací, dat, podporovaly se psychicky (za pět let se toho v životě stane!), společně odolávaly tlaku, stresu, nástrahám, dodávaly si sílu i motivaci. 

Pět žen různého věku, temperamentu, stavu, názorů, zájmů, místa bydliště. Co tedy vlastně mají společného? Zdánlivě skoro nic. Jedna je mladá, další stará, některá má psa, jiná kočku, mají malé děti i vnoučata. Svobodná, vdaná, rozvedená, více movitá i méně movitá, bydlí v metropoli i v p..eli světa. Jedna pije bílé, druhá červené, tři jsou očkované a dvě ne..., různorodost až k rýmovačce.

Ale něco je přece spojuje. Ten titul Mgr (proto „megery“) a společné zážitky při jeho získávání.

Už je to téměř dvacet let, přesto se pravidelně scházejí. A jak jejich schůzky vypadají? Je to vlastně prosté. Těší se na sebe. Žádná se neomluví. Pravidelně se střídají, a ta, která je na řadě, připraví jídlo, pití, peřiny, ručníky, spoustu rolí toaleťáku a program. Kino, divadlo, výlet, oslavu, výstavu, koncert, soutěž, bojovku, pečení buřtů... V čase, kdy se nevidí, se nikdy tolik nezasmějí. Až na ně v paneláku tlučou ve 2:00 na topení... V době spolu strávené panuje pohoda i svoboda. Jedna do kina nejde. Dvě z kina odejdou v „poločase“. Dvěma se film líbí. Než se rozjedou do svých domovů, domluví si další termín, přes který pak už „nejede vlak“.

První setkání

Jsem těhotná. Dcera má problémy. Budu se vdávat. Držím dietu. Kupujeme chalupu. Nechala jsem se ostříhat. Jé,  ty máš kočku? Já kočky nesnáším. Budu se rozvádět. Už nekouřím.

Druhé setkání

Rozvedla jsem se. Zhubla jsem 10 kg. Dcera maturovala. Odcházím ze školy. Koupili jsme chatu. Dcera se dostala na medicínu. My jsme trapně monogamní. Syn je dyslektik. Máme nové auto.

Třetí setkání

Mám první vnouče. Zemřela mi maminka. Přibrala jsem 8 kg. Syn se rozešel s přítelkyní. Dcera má novou známost. Už zase kouřím. 

Čtvrté setkání

Bolí mě záda. Máme dluhy. Tatínek slavil osmdesátiny. Zvládly jsme projekt na podporu rozvoje pohybu dětí. Manžel má chlapa. Nechcete siamské kotě? Táta měl infarkt. Stěhujeme se do Prahy.

Několikáté setkání

Koupili jsme pozemky. Dcera je těhotná. Zhubla jsem 5 kg. Já přibrala 6. Mám druhé vnouče. Stěhujeme se na vesnici. Rozvádím se. Dcera má doktorát. Syn se žení. Mám milence. Syn studuje v Americe. Pořídili jsme si slepice. Koupila jsem si motorku. Vnuk byl u zápisu. 

Všechny jsou pedagožky, pracují ve školství, dvě (už) neučí. Aktuálně mají dohromady 10 vnoučat, v průměru tedy každá dvě, ale statistika je zavádějící, jedna má ještě malé děti a královna babiček má vnoučat pět. 

Já vše znám z vyprávění „osoby blízké“ a vlastně jim trochu závidím. Že se mají. Snad k tomu napomohla doba, mobily a sociální sítě. Díky nim mají spoustu sdílených zážitků, vědí o sobě všechno hned, mají stovky společných fotovzpomínek. Sdílejí roztomile žvatlající vnouče i první krůčky štěněte, svatební den dcery i slzy, když přijde nemoc nebo odejde někdo z rodiny.  Možná to byla „jen“ šťastná náhoda, že se poskládala právě tak rozdílná pětice. Také jsem dálkově studovala, ale už v osmdesátých letech, to v naší vesnici měl telefon jen starosta a odpověď na dopis přišla za týden… Vídaly jsme se jen na kurzech, soustředěních a na zkouškách. I tak jsem získala spolu s titulem dobrou kamarádku. Díky i za tu jednu. Zdravím Lídu v Chebu!