Byla paní Šťastná šťastná?

Moje maminka se narodila jako toužebně očekávané dítě. Její rodiče se velmi milovali a do konce společných dnů se oslovovali „Zlato“.

Na svět přišla v našem hlavním městě v roce, ve kterém u našich západních sousedů začaly platit Norimberské zákony. V raném věku nevnímala, jak se mění hranice její rodné země. Velkou část dětství prožila ve válce. S rodiči a s kamarády mluvila česky, ale ještě než šla do školy, všude slýchala cizí řeč. Německy se musela učit od první třídy. I když se rodiče snažili co nejvíce ji chránit, poznala útěky do krytu, strach o své blízké, obavy z budoucnosti.

Po válce chtěla studovat a stát se lékařkou, ale nedostala doporučení na gymnázium, protože ve škole „něco nepodepsala“. Co to bylo, už nevím, moc o tom nemluvila. Šla tedy ve šlépějích své matky a přihlásila se na zdravotní školu v Berouně. Ze „zdrávky“ se ale časem stala škola pro sociální pracovnice, a tak maminka přestoupila na pražskou zdravotní školu. Po maturitě oblékla slušivou modrobílou uniformu s odznakem „Sloužím zdraví lidu“ a absolvovala „kolečko“ oční, plicní, kožní, gynekologie, rentgen, a pak nastoupila na dětské oddělení do nemocnice. Její maminka tam byla vrchní sestrou na interně a tatínek jezdil se sanitou.

Vdala se a čekala své první dítě. S manželem se těšili na miminko a do nového bytu, který můj děda pomáhal stavět. Miminko si moji rodiče ale domů z nějakých nešťastných důvodů z porodnice nepřivezli, a proto byt 2+1 nedostali. Na národním výboru jim sdělili, že když jsou tedy jen dva, stačí jim přece pokoj a kuchyň. Za rok jsem se narodila já, pak moje sestra, proto jsme se přestěhovali do bytu, kde měli jeden pokoj rodiče a druhý my dvě. Byt po čase rodiče vyměnili za stejně velký, ale rozdělený na tři pokoje. Nový, v paneláku, s výtahem a teplou vodou. Tatínkovi se do té „králíkárny“ moc nechtělo. Raději by koupil domek. Na sídlišti ale zůstali, tak si táta pořídil zahrádku s malou chatičkou. Tam relaxoval po práci v kanceláři a postupně se vypracoval na úspěšného pěstitele ovoce i zeleniny. Maminka z jeho výpěstků dokázala udělat kulinářské zázraky, a tak jsme se vlastně měli dobře a žili zdravě. S finanční pomocí dědečka naši koupili „embéčko“ šípkové barvy a začali jsme jezdit pod stan po vlastech českých i k moři.

Maminka po čase zatoužila pracovat u kriminální policie, ale nevzali ji, protože její strýc žil v Německu, západním.  Tak zakotvila na dětském zdravotním středisku a pak v jeslích, před padesátkou si ještě zvýšila kvalifikaci a pár let před odchodem do penze byla vedoucí sestrou. V důchodu ještě „sloužila ve špitále“, pomáhala na stomatologii a občas chodila na brigády do nemocniční vrátnice.

Prožila celý život se svým prvním manželem, oslavili spolu diamantovou svatbu. Dožila se promoce svých dcer, narození vnoučat i pravnoučat. U stromečku s námi letos poprvé nebude. Nejmladší pravnouče už nespatřila.

Věříme, že šťastná byla.