Narozeniny mám ve stejný den jako náš bývalý prezident, fenka mého bývalého ředitele, a jako Anička.
S Aničkou mě pojí mnohé vzpomínky. Chodily jsme spolu do Sokola a v roce 1975 jsme nacvičovaly za oddíl Ženy spartakiádní cvičení na Smetanovu Vltavu. Naše dvanáctka byla vybrána na Strahov. V době mezi zkouškami a při nekonečném čekání na vystoupení nás Anička bavila a rozesmávala tak, že nás od smíchu bolely břišní svaly víc než paže od kuželů.
Aničku jsem ale znala mnohem dříve. S její starší dcerou Aninou jsem chodila do první třídy, mladší dceru Martičku jsem učila pár prvních hmatů na zobcovou flétnu ke zkouškám na střední pedagogickou školu. Stala se paní učitelkou ve školce jako já, a je jí dodnes. Do nejstaršího syna Vaška „Apače“ jsem byla tajně zamilovaná. Bylo nás mnoho, ale on si vybral blondýnku Věrku a tak krásně spolu v tanečních pluli sálem, že mnohým děvčatům i jejich maminkám až slzička ukápla… Anička se mnou pak jezdila jako doprovod na školu v přírodě. S mojí další kamarádkou Libuškou dětem v Malé Úpě ztvárnily Kubu a Anče z Krkonošských pohádek. A když to viděl Krakonoš, objevil se také. Přemluvili jsme pana myslivce… Děti je obě milovaly a dodnes na ně vzpomínají!
Anička neměla vždycky život sluncem zalitý, i její rodinu potrápily choroby a úrazy. Ona se ale vždycky dívala do sklenice poloplné, ne poloprázdné. Dokázala se radovat z každé chvíle a radost předávat ostatním.
Často se spolu nevídáme, ale každý rok v červnu se nějak zázračně setkáme, abychom si mohly popřát k narozeninám. Potkaly jsme se i tentokrát. Jarý krok, jasný zrak, v očích hvězdičky smíchu. Drobná postava, vlnité růžovo fialové vlasy jako mladá holka. Anička je mladá holka, i když už má dobře nakročeno k devadesátce. To jí ale nikdo nehádá! V poslední době mám pocit, že se ocitla někde v kraji za zrcadlem, kde se nejen nestárne, ale dokonce mládne.
Až ji potkáte, pozdravte ji: Ahoj, Aničko.
Jména v tomto blogu nebyla ani trochu změněna.
