Ani si nevšimneš

V určité chvíli dětství prý ztrácíme přístup k nejranějším vzpomínkám. Dokážeme si pamatovat silné zážitky z doby, kdy nám bylo kolem dvou a půl roku. Jenže některé vzpomínky mohou být dokonce falešné, jsou vymyšlené naším mozkem.

Úplně živě to vidím jako v černobílém filmu. Tatínek jde po náměstí, mě nese na ramenou „na koni“ a jeho ukazováček míří kamsi vzhůru do nebe. Je podvečer, vidím samá světýlka. Tam prý letí pán v raketě okolo naší Země. Byly mi v té době sotva dva roky, nemohla bych tomu ani rozumět. Asi mi to tolikrát vyprávěli, že jsem uvěřila, že si to pamatuju.

Školka. Tři dny jsem tam prý probrečela, tak mi rodiče našli chůvu. Pamatuju si jen obrovská vrata domu, kam mě vodili, a bílý proutěný kočárek na panenky.

Škola. Paní učitelka zpívala „Áž já pojedu přés ten lés…“ a melodii hrála na housličky. Byla stará (podle informací kolem čyřicítky). Hodná, klidná, laskavá, psala mi do sešitů jedničky. Spolužák se počural v lavici. Z prvních školních let nemám žádné trauma. Asi bylo všechno „jak má být“. Skoro samí dobří pedagogové, spravedliví, měla jsem je ráda, chtěla jsem se také stát paní učitelkou.

S rodiči a sestrou pod stanem v Tatrách a u moře. Balt, Jadran a Černé moře.

Druhý stupeň, puberta, s kámoškami jsme byly trochu přidrzlé, ale uměly jsme a reprezentovaly jsme školu na olympiádách a soutěžích, zpívaly jsme na schůzích pro soudruhy, tak nám lecjaké zaškobrtnutí prošlo.

Občanský průkaz. Poslední vysvědčení ze základky a růže na rozloučenou. Ne pro paní učitelku, ale dostala jsem ji od třídního učitele. Spartakiáda, bílé kužely a úbory modré jako ta Smetanova Vltava v horním toku. První láska. Taneční. Minišaty a ručně šité kotilionky. SPgŠ, nová přátelství, dívčí pěvecký sbor, chmelová brigáda, brambory, maturita. Já, holka z Polabí „z radnice do porodnice“ jako od Svěráka, ještě jako teenager.

První úsměv, krůčky, slova a věty prvního dítěte, zázrak. Do práce. „Paní učitelko, vy jste tady nejmladší“. Stěhování. Druhé dítě, stěhování na vesnici, do práce. Ježíši, tam jsou starý kolegyně, je jim už skoro čtyřicet, děti mají v učňáku, ty už v životě určitě nic radostného nečeká. Pár rekreací od ROH, móře, studený Balt a velké vlny v Bulharsku, poprvé letadlem, bylo zrovna zatmění Měsíce, koukali jsme na to z letiště v Burgasu. Bačkorky a cvičební úbor do školky poprvé a podruhé. Naučit děti plavat a jezdit na kole, nepouštět domů lišku, jeskyňky, ani vlka. Taška, svačina, trenky a tričko do školy. Schůzky SRPŠ.  Dálkové studium VŠ. Školy v přírodě. Dětské choroby, angína, spála, vyrážky, pátá nemoc (šestá tehdy snad ještě ani nebyla) věčné rýmy a kašle, OČR. Očkování podle kalendáře.

Polévky, omáčky, rizota, škubánky a šunkofleky, a těch palačinek! Štrúdly, bábovky a koláče na plech. Pudink s kompotem. Deset druhů vánočního cukroví. Dorty, každý rok o svíčku víc…

Máš hotový úkol? Namaž se, ať se nespálíš. Učil ses na tu písemku? Neseď pořád u toho počítače. Ty kouříš?

Maturity. Uf. Malé děti, malé starosti. Proč jsem to předkům nevěřila? Vážná životní rozhodnutí a změny. Stěhování. Sokol. Prázdné hnízdo. Cestování. Karlštejn, Kokořín, další hrady a zámky. Pramen Labe, Jizery, Nisy, Rýna a Rhony. „Paní učitelko, vy jste byla snad všude!“ Choroby, operace. Další VŠ studium, prý rozšiřující. No, nevím, představy se nenaplnily.

Nové a nové diáře, výměna nástěnných kalendářů nějak zrychluje.

Kdo se to na mě dívá v zrcadle? To přece není ta brunetka s úsměvem Mony Lisy, „vlasy až na záda, nohy až na zem“, zase ten Svěrák. Je to někdo jiný? Zub času… Mou milou vrstevnici Zlatu, „Bělu z Ordinace“ si také nějak nemohu propojit s éterickou Eliškou Janderovou ze „Sanitky“.  Ani sanitkového doktora Skalku se zvířecím doktorem z Teorie tygra.

Ano, „Můj čas je pouhopouhé prozatím…“ I váš.

Uteklo to…

„Paní učitelko, vy ještě učíte?“