Jak se u nás běhá štěstíčku naproti

Takové malé zamyšlení nad koloběhem života běžného občana, podnikatele, úředníka a politika a vzájemné provázanosti a sounáležitosti. Začněme pěkně od začátku

Prostý občan se vždy snaží maximalizovat svůj užitek. Míra a druh užitku je relativní. Od občana se očekává, že bude spotřebovávat statky a tím platit daně. Občan očekává, že platbou daní mu budou na oplátku zajištěny základní služby státu či jiných institucí, na které přispívá.

Pokud chce občan svobodně žít v tomto státě, musí respektovat zákony, které mu upravují a vytváří vládní politické strany. Úředníci a jiní veřejní činitelé většinou dohlíží, zda se zákony dodržují. Mají povinnost Vám vyměřit sankci či pokutu a vy máte na oplátku možnost odvolání. Šanci na výjimku, přimhouření oka v případě prokázání porušení zákona, či přímo na úpravu zákona máte téměř nulovou. Šance uplatnění korupčního jednání bez předchozích zkušeností taktéž.  Aby prostý občan někde vydělal na spotřebu statků, najde si zaměstnání například jako nákupčí. Ve své funkci využívá řady výhod, které mu umožňuje stát, zaměstnavatel, ale také funkce jako taková.

 Naprosto běžnou praxí firem je, že své klíčové zákazníky zvou na různé společensko-kulturní akce. Každý z toho má užitek. Například dodavatel komponentů ovlivňuje nákupčí firem, které od nich odebírají tím, že je pozvou, tu na hokej, tu na nějaké divadelní představení. Obvykle je vše provázeno večeří či rautem, ve kterém se rozvádí běžné pracovní a společensko-politické záležitosti. Člověk, který rozhoduje o tom, co od kohoo debere za zboží či služby může být pak takto ovlivňován v rozhodování. Je to legální? Ano. Je to etické? Jak pro koho, ale je to účelné a funguje to postaletí. Navíc pokud se začne jedinec ve firmě chovat neefektivně nebo na úkorvyšších nákladů firmy, má zaměstnavatel či majitel firmy možnost takového člověka vyhodit. Jiný člověk z téže firmy, například z obchodního oddělení, také pořádá různé společensko-kulturní akce pro své klíčové zákazníky. Důvod je stejný. Firma musí mít dobré vztahy se svými veko-odběratelia s těmi, kdo mají byť sebemenší možnost ovlivnění rozsahu a objemu zakázek, odběru zboží atp. Obchodník se zodpovídá za to, jaké náklady jsou na „dobré vztahy“ vynakládány a jak jsou účelné. Výše nákladů a intenzita vlivu je velmir ůznorodá. Některé firmy prodávají bez těchto aktivit, jiné by díky velké konkurenci nebo překážek na trhu ani nemohli obstát. Majitelé firem,podnikatelé, nebo jejich zástupci, dále odvádějí za plody své práce daně a jsou ve svém podnikání v řadě případů limitováni zákony, nařízeními různými vyhláškami. Proto je logické, že vzniká snaha ovlivňovat politiky a úředníky ve prospěch firmy tak, aby maximalizovala svůj zisk a minimalizovala náklady. Čím větší firma je, tím je její vliv na region roste a tím se stává pro obec či kraj lukrativnější. Pokud jako prostý občan nezmůžete téměř nic, jako podnikatel užmáte moc, váhu a respekt.

 Pokud jde majitel, nebo jeho zástupce za státním úředníkem a chce po něm, aby přimhouřil oko nad nějakým požadavkem, nebo aby udělal výjimku, je již takové jednání na hranici se zákonem. A je to protizákonné? Ne. Je to etické? Jednoznačně také ne, ale pokud přitom nedojde k předání jakékoliv pozornosti nebo nabízení jakékoliv jiné protislužby, nejderozhodně o úplatek nebo jiné korupční jednání. Správný „ideální“ úředník by měl postupovat striktně podle nařízení, vyhlášek a dalších legislativních předpisů a zároveň by měl vycházet každé žádosti vstříc tak, aby záležitost co nejvíce zjednodušil, celý proces pokud možno urychlil a navíc neporušil žádnou z legislativních podmínek.  Výjimky v pravidlech občan-úředník nebo podnikatel-úředník by měly být nepřípustné, protože právě ty umožňují korupční jednání. Současná legislativa však bohužel úředníkovi otevírá příliš velký prostor pro manévrování a umožňuje použít několikerý výklad jednoho zákona . Je tak mnohdy velmi jednoduché prosadit věc legálně pouhým odůvodněním úředníka, jak si zákon on vysvětluje a podle čeho jak rozhodl. Pokud se nakonec vůbec prokáže pochybení, nehrozí ouřadovi jako v řadě případů žádný postih, protože chybovat je lidské a ještě více úřednické. Neznalost zákona snad neomlouvá nikoho z nás a určitě by neměla omlouvat samotné úředníky. Jeho nadřízený má tak podle mého plné právo nebo spíše povinost takového úředníka odvolat či nějak finančně postihnout. Bohužel ve státní správě chybí jasná delegovanost a rozhodnost nadřízených. Tento stav bude existovat do té doby, dokud nebudou zákony jednoznačné a nezpochybnitelné a dokud bude míra odpovědnosti, kterou úředník má, adekvátní k míře trestu, který by za protizákonné jednání či pouhé pochybení obdržel.

Pokud je Vaše firma dostatečně velká, začnou Vám v dalším rozvoji nebo samotném provozu vadit některé zákony a dokonce i platby obrovských daní. Politik je osoba, která může do jisté míry zákon či přerozdělování statků ovlivnit. Firmy, které nějaký zákon ovlivňuje se logicky snaží tlačit na politiky, aby jejich podmínky (zákony) byly pro ně co nejvýhodnější. Odborně se tomu říká lobbing. Ovšem problém je, žepolitici jsou správci nás všech. To znamená, že by politik měl být zavázán každému občanovi (ať je či není podnikatel) stejně, což je prakticky nemožné. Každý občan je dějme tomu akcionářem státu a chce po svém managementu (vládě), aby nakládala se svěřeným majetkem co nejefektivněji. Pokud se politik začne prosazovat neefektivní zákony, nebo na úkor vyšších nákladů (resp. výběru daní) a zvýhodňuje pouze jeden subjekt před celým zbytkem „drobných“ akcionářů, je to jednoznačně zpronevěra svěřených prostředků. Je to trestné? Zatím bohužel také ne, ale už vůbec to není etické. Politik ale nezodpovídá pouze nějakému majiteli firmy, který ho může vyhodit, ale všem občanům (akcionářům), kteří tu možnost vyhazovu bohužel nemají. Jediné, na co máme všichni právo, je jednou za čas volit politickou stranu podle programu, který nakonec stejně nesplní a na základě čestných obličejů a prohlášení z billboardů. Míra odpovědnosti v politice je vůbec nejmenší ze všech zmíněných příkladů. Paradoxně čím výše je člověk postaven, tím se jeho osobní odpovědnost vytrácí. Když se ještě ke všemu politik dopustí korupčního či jiného trstného jednání, dokáže díky poslanecké imunitě, vlivům na státní úředníky a veřejné činitele a nakonec i kontakty na firmy, kterým v ledasčems pomohl, zdatně vybruslit. Za své dobré chování vůči spřáteleným firmám si po skončení politické exhibice jistě najdou další uplatnění.

 Korupce se objevuje ve všech vrstvách společnosti a je všude na světě. Jen řešení odpovědnosti a adekvátních trestů se liší. Nejde ale jen o korupci a věci protizákoné. Věci, které jsou přípustné mezi firmami prostě v politice nemají co dělat. Naše politická scéna je v mnohém odrazem nás samých. Snad každý z nás jednou za život pro svůj užitek balancuje na hraně zákona a mnohdy pouze zbytky slušnosti či etického kodexu nám v tom zabraňují. Někteří politici si pouze neuvědomují jinou perspektivu, do které jsou nástupem do politické funkce postaveni. Pak se hrozně diví, že se skandalizují různé schůzky a pozvánky k moři, které jsou mezi firmami běžné. Politika je veřejná služba. Právě veřejný zájem a početná skupina občanů-akcionářů vytváří z politiků něco jako celebrity. Jejich soukromí je pak věcí veřejnou. S tím se musí současní i budoucí politici smířit. Jejich jednání ovlivňuje nás všechny - bohužel naše stížnosti ohlasy a jiné protesty je samotné nějak neovlivňují – alespoň prozatím.