Intuice a empirie ve vědě

Lze vědeckým objevem nazývat náhodně odpozorované zákonitosti, které můžeme využít, ale nedokážeme je uspokojivě vysvětlit? A můžeme tyto poznatky využít pro blaho lidstva?

Když jsem před čtvrt stoletím pracovala v laboratoři profesora Boldyreva na své diplomce, měla jsem jeden stařičký ručičkový voltmetr, který dost zlobil. Prostě v nejnevhodnější chvíli vypadl, ručička se zachvěla, padla na nulu a celé měření šlo do háje. Ze začátku jsem zuřila, požadovala opraváře, jiný přístroj a vůbec jinou práci. Samozřejmě, nic z toho jsem nedostala.

Nejsem technický typ a opravdu se mi nechtělo samotné do oprav přístroje zabředávat, když se do toho tenkrát nechtělo ani přivolanému elektrotechnikovi. Řekl: neopravitelné, vyhodit. Ale to bych neměla na čem měřit. A tak jsem měřila, třetinu pokusů kvůli kaprízům přístroje odepsala, učila se trpělivosti a všímala si. Zjistila jsem, co se s přístrojem děje těsně před výpadkem a co musím udělat, aby k výpadku nedošlo: přitlačit na tenhle potenciometr, povytáhnout připojení zdroje, zakvrdlat konektorem elektrody, ťuknout do sklíčka ukazatele... Podíl úspěšně doměřených pokusů se záhy zvýšil. Nepočítala jsem to, ale věřím, že statisticky významně. Když jsem po roce končila diplomku, byla jsem expert, každé měření, které jsem začala, jsem také dokončila. Přitom jsem neměla páru, co se v tom přístroji děje, proč vypadává a proč jsou moje intervence při měření účinné. Ani se mi to, popravdě, zkoumat nechtělo, tehdy mě zajímala aktivita enzymu, který jsem měla ve zkumavce. Nerozuměla jsem chybám přístroje, ale na empirickém základě jsem se je naučila eliminovat, nerozuměla jsem ani principům svých zásahů, ale bylo důležité, že to fungovalo. Byla jsem na sebe hrdá, připadala jsem si jako průkopník, který se nezalekl obtíží a dosáhl vytčeného cíle.

Je na tom něco špatně? Jistě že, správný vědecký postup by byl přístroj rozebrat, zjistit, které součástky jsou vadné a vyměnit je (dneska nejspíš vyměnit celý přístroj). Ale když nemám tu možnost, nemám prostředky nebo znalosti, znamená to, že nemůžu udělat vůbec nic? Jsou poznatky, získané empiricky, „náhodou“, méně hodnotné, než ty, které jsou podloženy vědeckými důkazy? Něco funguje, sice nevíme proč, ale je to nepopiratelný fakt, nebo je správně jen: "funguje to z určitých důvodů a zde jsou vědecké důkazy"?

Ve vědecké práci má svoje místo pozorování, popis probíhajícího děje i intuitivní zásah, experiment, jehož výsledek můžeme pozorovat a popsat, i když jej neumíme uspokojivě vysvětlit. Věda spočívá právě v tom, že se o vysvětlení pokoušíme. V historii byly přírodní vědy založeny hlavně na pozorování a empirii a nikdo nezpochybňuje historické osobnosti a dodnes platné objevy, jako například Archimédův zákon, astronomická pozorování Galilea, Newtonovy zákony jako nevědecké.

Dnes bez drahých přístrojů a zprostředkovaných informací pomocí dat, které jsou pro lidské smysly nedosažitelné, neobjevíme nic. Když nějaký jev nemá racionální vysvětlení, nelze jej změřit, materializovat a definovat, je to pravděpodobně podvod. Chybí pokora a úžas před neznámým a nepochopitelným.

Opravdu je to tak? Nějak se mi s tím nechce smířit. Proto mám ráda Sci-fi literaturu. Každý správný vědec by měl číst Sci-fi. Aby alespoň v koutku jeho mysli vězela pochybnost, jestli náš způsob vědeckého myšlení je ten jediný správný.