Všechny mantry financování vědy a výzkumu – V.

Je oblast financování vědy a výzkumu opravdu tak strategicky pro český stát významná, aby bylo možné přehlížet do nekonečna opakované mýty, fabulace a úsměvná dogmata, jak nám je akademická sféra prezentuje? Podívejme se spolu postupně na všechny mantry financování vědy a výzkumu, které zaplavují celý mediální prostor. Mantra pátá: klíčem ke kvalitnímu výzkumu je hodnocení vědy podle mezinárodních zvyklostí. Jedině takový postup dokáže oddělit opravdu kvalitní výzkum od produktů stávajícího tzv. kafemlejnku.

Nahlédněme společně do skutečného pozadí této notoricky opakované a médii tlumočené mantry.

Akademická obec si zajistila v ekonomickém a právním systému státu prazvláštní status. Neplyne ani z Ústavy ČR (o tom v některém z příštích dílů), ani ze zákonů nižší právní síly. Nemá ani racio, dokonce není ani mravný. Nemějte ale strach, nejsem naivní, na to se při prosazování ekonomických zájmů nehraje. Badatelský étos, kterým je mediálně masírována veřejnost, potažmo daňoví poplatníci, umě odvádí pozornost tím správným směrem. „Je nedostatečná podpora základního výzkumu? A co podpora základního výzkumu ze strany průmyslu? Je třeba změnit systém hodnocení základního výzkumu?“ - můžete hádat! A aspoň vám unikne to podstatné. Kdo pokládáním právě těchto otázek nejvíce získá? Dobře to fungovalo až dosud a akademici dělají, co se dá, aby to procházelo co nejdéle. Co je to za status? A co je badatelský étos?

Akademická obec si pro své záměry, argumentaci i obhajobu existence vytvořila umné schéma. Opírá se o výklad pojmu akademická svoboda, o kterém jsem již psal v předchozích částech seriálu. „Sami nejlépe víme, jaký výzkum je třeba. Sami nejlépe rozhodneme, který bude podporován. Ale nechtějte po nás hlavně žádné záruky a vyvarujte se regulace. To by byl zásah do akademických svobod.“ Tak to je náš status. Je to tabu akademického marasmu. Nehovoří se o něm, ani nepíše. Pro veřejnost slouží úplně jiná vizitka. Jsou na ní samé vznosné fráze. O vědě a nových lécích. O pokroku, konkurenceschopnosti, budoucí prosperitě. O odhodlání mladých vědců i přes nepřízeň ocenění jejich práce dále trpět. O moudrých českých hlavách, které mají jen ty správné recepty. Tak to je badatelský étos.

Vlivní akademici se shodují. Je třeba skoncovat s podporou firemního výzkumu, který nepřináší výsledky a je třeba podpořit základní výzkum. Jaké ale přináší výsledky ten?

Základnímu výzkumu bylo věnována náležitá pozornost ve třetí části tohoto seriálu. Jak uvádí vrcholní funkcionáři akademické obce, hranice mezi základním a aplikovaným výzkumem jsou nejasné, pojmy se z části prolínají. Tolik ze studnice akademického pojmosloví, neboť zarytý příznivec akademické tvořivosti v jednom z komentářů k mému seriálu napadnul moji znalost problematiky tím, že nechápu rozdíl mezi těmito pojmy. Pokud má pravdu, nechápe tyto pojmy ani předseda akademie věd.

Klíčem k hodnocení výzkumu, tedy klíčem k přidělení nebo nepřidělení dotace či grantu by měly být podle vlivných akademiků jiné parametry, než je systém nastavený tak zvaným kafemlejnkem. Základní výzkum zdegenerovaný systémem akademického marasmu a degradovaný na rutinu dnešní materialistické vědy nedokáže tvořit výstupy jiné než je popis výzkumných aktivit. Proto se stala hodnotícím kriteriem úspěšnosti nebo naopak neúspěšnosti takového výzkumu publikace. Pro laiky – článek v odborném časopise. Protože nenažranost akademického výzkumu nezná mezí a akademici sami, jak jsem uvedl v předchozích dílech seriálu, používají jakékoliv prostředky, aby se dostali ke zdrojům, hledají i cesty jak si přilepšit na úkor jiných akademických pracovišť. Je to módus umělé konkurence. Ona zpětná vazba ve výkladu akademických svobod, jak byla dříve popsána. Proto se postupem času stal impact faktor klíčovým ukazatelem úspěšnosti vědecké práce základního výzkumu, ačkoliv z důvodu definitorického (definice impact faktoru) i principiálního (definice základního výzkumu) je to jeden z největších podvodů současné materiální vědy.

Základní výzkum není schopen generovat výstup, protože není podmíněn na výstupu aplikací. Není tedy co poměřovat. Lze jej tedy vůbec hodnotit? Nelze. Akademická sféra pouze umě zaměnila článek v časopise za výstup a vytvořila si vlastní svět bez elementárního racia, kde se nepoměřuje efekt výzkumu kvalitou výstupů, ale počty publikací v tzv. impactovaných časopisech (časopisech s nejvyšším impact faktorem).

Redakční rada časopisu rozhoduje o tom, zda článek přijme, nebo ne. V představě akademické mafie je právě tento zamlčený moment klíčem k pochopení celé představy o budoucím financování. Jak že má vypadat? Akademik má možnost publikovat v některém z časopisů. Nechám na představivosti čtenáře, aby zhodnotil, jak k takové možnosti lze přijít ve světě, kde je právě publikování ve vybraných časopisech klíčem k finančním zdrojům. Takový akademik si podá žádost o dotaci či grant a je posuzován prizmatem své dosavadní publikační činnosti a tzv. excellence (výjimečností) svého návrhu „řešení“ (lépe řečeno přístupu, protože základní výzkum nic neřeší). Lze jen podotknout - jak lze hodnotit výjimečnost budoucí realizace? Předpokládejme, že dostane prostředky, protože obojí je výborně hodnoceno „nezávislými“ oponenty. Obvykle si to dokáže dobře ohlídat, proč jinak by seděl v různých radách, komisích, udržoval čilý směnný obchod s oponentskými posudky… Základní výzkum dokončí a publikuje popis aktivit v onom nebo jiném, ještě „lepším“ časopise s vysokým impact faktorem. Čímž se přiblížil další dotaci, dalšímu grantu… Zdá se vám to v pořádku? Mně tedy ne!

Zatímco akademickou mafií kritizovaný systém kafemlejnek přerozděluje prostředky na základě vlivu na národní úrovni, výše uvedený systém pouze tento vliv eliminuje a vyměňuje za vliv jiný. Daleko skrytější, daleko anonymnější a daleko nebezpečnější. A o to přeci jde! Pokud kradu, aby mě nikdo neviděl. Pak jsem totiž čistý! Nenechme se ale zmást. Efekt obou systémů je naprosto shodný. Vyhozené prostředky daňových poplatníků.

Základní výzkum v představě akademické mafie je vlastně poznáváním poznání. Rutinérství, které je podporováno záměnou výsledku za publikaci v časopise, vede k tomu, že o takový výzkum mezi aplikanty není zájem. Nemá totiž add-in, přidanou hodnotu. Říká se tomu, co mu schází, velmi výstižně také jedním silně vulgárním slovem, ovšem nerad bych jemnocit čtenářů z akademické obce, kteří můj blog čtou, urazil. Ale aby někdo nebyl ochuzen, nejvážnějším zájemcům jej sdělím privátně e-mailem.

Akademická mafie ráda ukazuje příklady ze zahraničí. Už jsem o tom jednou psal. Český akademik plameně argumentuje příkladem Francie či Itálie. Francouzský příkladem Italským a třeba Britským. Akademická mafie je jedním z globálně nejsilnějších vlivových skupin. Její síla ovlivňuje národní i nadnárodní politikum. Je jen na daňových poplatnících, zda a jaký vliv bude mít do budoucna v České Republice. Akademickou sféru nutně potřebujeme, ale na úplně jiných základech a s úplně jinými lidmi. Což je nereálné.