Všechny mantry financování vědy a výzkumu – IV.

Je oblast financování vědy a výzkumu opravdu tak strategicky pro český stát významná, aby bylo možné přehlížet do nekonečna opakované mýty, fabulace a úsměvná dogmata, jak nám je akademická sféra prezentuje? Podívejme se spolu postupně na všechny mantry financování vědy a výzkumu, které zaplavují celý mediální prostor. Mantra čtvrtá: průmyslová lobby manipuluje se státní politikou výzkumu a vývoje a tuneluje státní prostředky určené pro vědu a výzkum. Prozkoumejme společně hlubokou iracionalitu jádra této široce medializované mantry…

Je příznačné, že stejné mechanismy, které akademická obec používá k udržení vnitřní hierarchie, tzn. nejhrubší a nejšpinavější monetokratické metody, které jsou v přímém protikladu vůči badatelskému étosu, kterým se snaží ošálit smysly veřejnosti, tak tytéž mechanismy nutně používá i pro svůj politický boj uvnitř ekonomického systému státu. Akademická praxe nikdy neuznávala demokratické hodnoty, dalo by se dokonce říci, že nic nedemokratické jí nebylo cizí. Jde o peníze a žádné drobné. A o moc. Od začátku bylo akademikům jasné, že akademická svoboda se dá udržet pouze, pokud se do bílých rukavic navleče houževnatá ocelová ruka, která podle potřeby dokáže buď uhodit, aby dala o sobě vědět, a nebo naopak s široce roztaženou dlaní pojmout, co unese. Čeští akademici s akademickou mafií EU za zády tak v roce 2002 prosazují zřízení vládní rady pro výzkum a vývoj.

Rada pro výzkum a vývoj má jasný cíl. Udržet vlivovou sféru akademické mafie co nejblíže státnímu rozpočtu. Ideálně u zdroje, s předsedou vlády za společným stolem. Skutečný cíl je obratně zamlžován nosnými tezemi politických prohlášení a tím se vlastně uzavírá paralela s počátkem transformace a 90. léty. Formát a složení rady, která má nastolovat dle svých tezí vize budoucí prosperity, odpovídá proto představě akademiků. Současný stav – pokud vynecháme dva úřednické posty, tak 3 ze 17 členů jsou z mimoakademické sféry. Přesto ani tento stav není z pohledu akademické obce uspokojivý. Jeden z bývalých členů komise se dokonce vyjádřil v médiích ve smyslu, že zřejmě jedenáctka zbývajících vysokých akademických funkcionářů, členů rady, je skrytě manipulována průmyslovou lobby tvořenou třemi členy z mimoakademické oblasti. Pro méně pozorného čtenáře ještě jednou – akademická obec si sama nanominuje 12 ze 17 členů rady a následně si představitelé této nominace stěžují, že tatáž rada v tomto zastoupení a proporčním kvóru je ve vleku průmyslové lobby. Náhoda? Ani omylem!

Ministerstvo průmyslu a obchodu se stalo druhou metou akademické mafie. Příslušné rady, které rozhodují o přidělených dotacích do praxe kooperující s akademickou sférou (jak jinak), jsou prošpikovány naskrze akademickými funkcionáři. Hlídají, dohlížejí. Vše mít pod dohledem a pod kontrolou. Třetí metou se staly evropské fondy. Státní subvence jako gigantické megapodvody tzv. výzkumných záměrů akademici prosadili a zcela ovládli. Sami prostředky dokázali rozdělit podle vnitřní subordinace, hierarchie, těch nejubožejších pravidel, které používají. EU fondy byly ale sousto příliš lákavé, než aby mohly zůstat bez povšimnutí. Například tučné Rámcové projekty EU si pojistili vhodným výběrem nanominovaných oponentů a účinkováním přidružené akademické obce v projektech. Akademicky vytunelovaný program EU následně s posměchem zatratili, protože nevede EU ke zvýšení konkurenceschopnosti. Absurdní? Bohužel, reálné.

Akademická sféra zdiskreditovala a zdegradovala pojem základní výzkum na bezobsažnou rutinu. Dávno se základní výzkum akademické sféry již vymknul jakékoliv kontrole. Chybí zpětná vazba, byla tu již o ní řeč a akademici se jí bojí jako pověstný čert kříže. Nechtějí zpětnou vazbu, nechtějí zodpovědnost za prostředky, které daňoví poplatníci vynaložili. A tak jeden základní výzkum v určité oblasti generuje další a další dosud nepoznané oblasti, které potřebují nutně základní výzkum. Je to past. Past na daňové poplatníky, ale i past na člověka posedlého nesmyslným pseudopoznáním, kterému unikají souvislosti tohoto světa. Nejvzdálenější podobory již jsou na míle vzdáleny svým předkům, ale i přesto poznání, které tento drahý a megalomanský základní výzkum dává, nepřináší odpovědi na základní otázky lidské existence. Proto je na místě daleko podstatnější otázka – kolik poznání ze základního výzkumu je skutečně třeba? Demograficky již nejsme v době Einsteinů. Akademickou vědu již dávno nedělá elita elit. Je to rutina v rukách průměru. Bublina s vnitřním mikrosvětem, který už ztratil kontakt se světem vnějším. Může si společnost dovolit takový luxus vydržovat? Akademická obec již druhým rokem rozehrává mediální hru, kterou se snaží odpoutat pozornost od podstatných otázek. Předmětem mediální hry je vyřešení systému hodnocení a následného přidělování prostředků dotací a grantů.

Vypustil jsem pokusný balónek. Pokud lidé z akademické obce vždy a principiálně oponují a hodnotí projekty pro mimoakademickou oblast, reciproční postup bude taktéž v duchu téže logiky. A čtenář si dovede těžko představit, jaký poprask taková myšlenka dokáže vyvolat v kuloárech mocných akademické mafie. Nějací lidé kdovíodkud budou hodnotit naše projekty, rozhodovat o našich penězích! Neslýchané!