Vždycky jsem chtěla vidět Ameriku, ale že se na ni budu dívat celého půl roku, to mě nikdy nenapadlo. Taky že dám podnět k tomu, aby tam můj starší syn prožil podstatou část svého mládí...tak to už vůbec.
Možná k tomu stačí dobrodružná povaha a rozhodování rychlosti blesku. Přemýšlení typu, co by bylo kdyby, mně nikdy nešlo. Mnoho z toho mě taky naučil partner. Ač o jedenáct roků mladší, disponoval zralými názory. Jeho: "Řeš věci až nastanou ", jsem už měla hluboko pod svou skořápkou. Stačila jedna návštěva synova kamaráda, který se zrovna vrátil z Oklahomy . A semínko bylo zaseto. Klíčilo krátce. Ještě ani nevyrostlo a já už odcházela na schůzky, kde mě měli naučit, jak obelstít imigrační a jak se přiblížit americkému snu. Celý tento proces vedl mladý muž, který měl v Americe sestru a ta si přivydělávala, mimo jiné, tím že inkasovala za proces uvedení do života za velkou louží.
Bez velkého zaváhání jsem se rozloučila s teplým místečkem v pojišťovně, které mně mohlo poskytovat koláčky bez úmorné práce. Na mou cestu se postupně toužili vydat i oba synové. Už to nebylo jen naklíčené semínko, já už i kvetla a vůně se šířila celým našim prostorem. Načichli i mojí synové a to komplet. Pak už jenom menší etuda na americké ambasádě, kde jsem sehrála příběh úspěšné podnikatelky, která se syny zřídila, div né, světové impérium obchodního řetězce. Vyčerpání touto úmornou zátěží, všichni jsme zatoužili vidět zemi našich snů, dát si zaslouženou odměnu a nějaký ten týden v ní spočinout. Sázka na logický předpoklad, že se neodstěhuje celá rodina za práci, když má tady tak dobře zavedenou, prosperující firmu, vyšla. Odcházeli jsme s vízem. Nedá mně nezmínit staršího syna, který v důsledku pracovních povinností vyjel zřídit vízum po noční službě půjčeným autem kamaráda. Na zpáteční cestě usnul za volantem a auto zrušil. Tuto příhodu jsem se dověděla asi po dvaceti létech, kdy se prořekl mladší syn. Budu stále doufat, že je to jen cesta k tomu, jak uchránit matku před starostmi.
Těsně před cestou, jsme se dověděli, že sestru našeho "instruktora " v Americe zajistili a pokud nebude "sedět až zčerná", tak jí hrozí minimálně vyhoštění. V tuto dobu už nás bylo minimálně patnáct proškolených s vízem i letenkou v kapse a to i zpáteční. Jinak by nás tam ani nepustili. Amerika se srdnatě brání jakýmkoli prácechtivým cizincům a přesto jich tam jsou celé zástupy.
V naší partičce k odletu byl I kamarád syna, který to všechno způsobil i jeho matka. O ní ještě uslyšíte a nebudou to příběhy zrovna k popukání. A aby se nám neztratila v ději, říkejme jí třeba Marie. Všichni už jsme byli zpracování, bylo třeba jen dovařit. Absence naší vůdkyně v Americe nám na klidu nepřidala. Ale bylo nám sděleno, že náhrada bude. Kdyby nebyla zrovna tato, bylo by jistě méně slz a zoufalství. Ale nebudu předbíhat.
Parta to byla veselá a cíl cesty Chicago. To co jsem uviděla na letišti, to nevymyslíš. Měl nás tam někdo čekat. Ten někdo byl kamarád, kterého jsem deset roků neviděla. Do té doby se naše rodiny kamarádily a to tak, že bez sebe ani krok. Po tom co my se rozvedli, oni taky a naše cesty se rozešly. Těch deset let jsme o sobě neměli žádné zprávy. Když někdo povídá jak je ten svět malý, když potká souseda z Ostravy s kterým se nepotká ani na chodbě, v metru v Praze. Trumfuji touto historkou a nemám premožitele.
Vráťa se vrátil do mého života a jen tak náhodou bydlí i v bytě, kde budeme zatím i my. Než se rozutečeme za svojí práci a budeme mít svoje bydlení. Přicházíme do domu na předměstí Chicaga do bytu na poschodí. Tam už bydlí čtyři lidé. K nim se přidáváme i my v počtu patnáct. Komplet celá delegace. Byt je čtyřpokojový, disponuje osmi postelemi. Zpočátku velká sranda. Jeden velký nekončící mejdan. Na stole nevysychá "dobrá nálada". Kdo se chce bavit, baví se. Spíše čeká na uvolnění jakékoliv postele. Kdo jí má, nesmí z ní odejít. Pokud odejde musí se bavit. Do jeho postele vklouzává ten nejrychlejší. Takhle to jde noci a dny, možná i týdny. Jeden pokoj má jen a jen pro sebe náš "boss". K funkci přišel nečekaně. Kdo ví jestli v tuto dobu už v něm zrál plán. Kdo ví, kdy ten plán vznikl? A byl to plán pekelný. Stejný jako jeho minulost. Černý jako jeho duše.
Každý den jsme měli na stole noviny a hledali v inzerátech. Píše se rok 2000 o internetu víme málo i když už existuje. Probíráme se novinami a hledáme vhodné zaměstnání. Chvílemi se zdá, že bude, ale je potřeba auto skoro ve všech případech. Vzdálenosti jsou tu v jiném poměru a místní doprava prakticky neexistuje. Ochotní hoši využívají neznalosti poměrů a jeden z domácích nám prodává herku přibližně čtyřicetiletou za 600$. Jsme s Daškou nadšené, vždyť takové bourák jsme obdivovaly v amerických filmech. Teď jsme majitelky. Že měl ten bourák hodnotu tak 100$, nám radost nepokazilo, protože jsme to zatím ani nevěděly.
Začalo se blýskat na lepší časy. Intervaly, kdy jsme vybojovali postel se krátily. V závislost na trhu práce. Mladší syn se dvěmi chlapci poměrně brzy odešli do Ohia uklízet obchodní domy. Štěstí měla i Marie. Nějaký Polák hledal někoho na vaření a úklid domácnosti. Jeden den odjela a za dva byla zpátky. Nedalo se vydržet. Tohle jsem si vysvětlila po svém. Marie potřebovala k rozběhnutí dne minimálně pět skleniček něčeho ostřejšího nebo sedmičku vína. Bez toho se její životní funkce neobnoví. Chytila jsem se příležitosti a že bych to jako vzala. Varování se ke mně nedostalo. Nebyl ani čas. Vystartovala jsem vstříc příležitosti, dříve než si to někdo rozmyslí. Považovala jsem to za velké terno. Budu mít svou vlastní postel.
Tu jsem měla.
To bylo asi jediné co důstojný život připomínalo.
Skončila sranda. Začal boj.
