Bali za humny, cesta pokračuje...6

Přiblížil se den, na který se těšíme osm měsíců. Těžko se vysvětluje,  čím nás okouzlil ten kousek Indonéského území.

           Jisté je, že od chvíle, kdy jsme se odlepili od jeho pevniny, nepřejeme si nic jiného,  než se tam vrátit. Marně přemýšlím a hledám nějaké vysvětlení pro tu přitažlivost,  pro tu touhu, pro tu potřebu znovu a znovu kráčet, potkávat, objevovat. Prostě tam být. Ptala jsem se známých,  kteří navštívili. Konzultovala jsem to sama v sobě. Mudrovali jsme o tom s Tadeášem,  ale nikdo neznáme odpověď. Co je tím kouzlem, co je tím magnetem. Všichni to máme stejně. Je to láska bez definice a takhle se s tím musíme smířit. Nejlepší by bylo, pokud by to na vás dýchlo z mých článků a vy mi pomohli najít odpověď. 

            Zatím ale sedíme na letišti v Manile a jak jinak než čekání 12 hodin před námi. Manilské letiště si nás užilo nejvíce ze všech letišť na světě.  Máme to tady rádi......ne, ne, ne nevěřte mi. Máme rádi představu, že v osm ráno se nám zhmotní osmiměsíční přání. Dnešní den byl od samého rána vydařený. Dařilo se všechno na co jsme jen pomysleli. Agent nám nezkrátil depozit za rozbitou skleničku, taxikář si řekl o částku,  které jsme nevěřili (300 pesos/125 Kč). Letištní klimatizace dnes tolik nemrazila. 

            Ale vždycky nějaká úskalí přijdou.  Tentokrát jsou spojená s mou nemocnou spořivostí. Ochotně vysvětlím. Jsem z nadprůměrně pracovité rodiny a jak známo, práce přináší peníze.  Když se to spojí s nadměrnou spořivostí,  je hodně peněz a málo radosti z nich. O tom už jsem se zmiňovala, že všechno dobré mělo nastat až pak. Toho "PAK" se však nikdo nedožil. Na této složce života jsem dokázala zapracovat a taky ji zvládla.  Žádné "PAK", jen tady a teď. Co jsem zatím nedokázala je rozhodit peníze jenom tak... Řekněme za blbiny, za věc,  která se dá pořídit i levněji, na něco na co mám chuť,  ale je to moc drahé. Narodila se radost z odříkání a ta musela přijít na svět už v době,  kdy jsem se úplně sama starala o moje milované chlapce a pokud bych to nezvládla, nebyl nikdo jiný.  A to zůstalo ve mě tak hluboko, že už to nejde odstranit. A to jsem se snažila moc. Došlo i k cvičných procedůrám, kdy jsem se donutila koupit něco,  z mého pohledu, nechutně drahého...No ale ty výčitky svědomí,  za to psychické utrpení,  mně to nestálo. Radost z odříkání vždy vyhrála a já už se nehodlám více trápit. Přijala jsem se i se svou dědičnou úchylkou a myslela jsem, že nemám problém.  Problém vyvstal dnes.

              Agent nám vrátil 3000 pesos depozit. A na utrácení zbývá 12 hodin. Ten ďes v očích by možná rozlouskl jen výherce jackpotu ve Sportce, který dostal vyplaceno pod podmínkou,  že všechno utratí  za jeden den. Rozhodit 3000 pesos, zdálo se být nemožné. Tadeáš vycítil můj děs a zmatek a pěkně opatrně mě začal provázet letištními stánky,  restauracemi,  bufety a občas pronesl: "Pak by jsme třeba mohli ochutnat..." Ach můj drahý mužíček....vždycky mě uchrání od utrpení. Nakonec to nebylo ani tolik těžké. Znáte ceny na letištích.  Dokázala jsem to. Myslím, že poprvé je nejhorší. Myslím, že ochutnám i tu drahou rybu, kolem které jsme několik měsíců chodili na Bali. Musím to dokázat.  Nedovolím penězům, aby mě ovládaly. To je pro dnešek všechno. 

 Jdeme si dát dortík s kafíčkem. 

Bratru za 250 Kč. 

Zapomněla jsem napsat, že jsou dvě oblasti na které mně není líto žádné částky.  Jsou to zážitky a dárky pro milované lidi. Posuďte sami,  je to nutné léčit?