Náš pobyt na severu se přehoupl do druhého poločasu a je málo toho, co jsme stačili vidět. Je třeba to změnit.
Zázračným způsobem Tadeáš vyčmuchal dvě kola k půjčení. Co kola? Herky to byly. Už zvuk, který vydávaly, byl podezřelý. Taky to, jak se majitelka ujišťovala, že na nich nepojedeme do hor. Asi po 300 metrech se to moje rozsypalo. Doslova. Drželi jsme v rukách několik dílů vozítka, pevně přesvědčeni, že s tímto žádných zážitků nedosáhneme a už vůbec nějakých vrcholů, před kterými jsme byli varování. Paní se pak uměla hezky divit. I přesvědčivě tvrdit, že špatná kola nepůjčuje. Když jsem vytušila Tadeášovy myšlenkové pochody, které směřovaly ke generálce "stroje", odtáhla jsem jej do bezpečí. Zanechali jsme po sobě aspoň půjčovné.
On ten buddhistický chrám Candi Budha Kalibukbuk nebyl zas tak moc daleko. Dalo se to zvládnout pěšky. V těchto zeměpisných šířkách nelze suchozemci zdolávat rekordy, když tělo je nastaveno spíše na šálu a vanilkový rohlíček. Už skoro měsíc přemlouvám své tělo, že rýma a kašel jsou ze zimy, nikoliv z tepla. Mé tělo mělo vždy svou vlastní hlavu. Často jsem jí ztrácela, opíjela rohlíkem a teď, když si připadám kompletní: TOHLE?
Nejbližší město je Singaraja a je nutností podívat se jak vypadá. Řeknu vám to stručně. HNUSNĚ. Přece není možné, aby existovalo město v kterém ani po dvou hodinách hledání není jediná hospoda, warung, restaurace, cokoli kde by se dalo najíst, napít. museli jsme mít zvláštní smůlu v druhém největším městě Bali s 150 tisíci obyvateli, které dříve bylo hlavním. Smůla začala už ráno a rozhodla se nás provázet celým dnem. Tadeáš nám přivolal Gojek (chcete-li Taxi) a to způsobem, že přehodil cíl cesty se začátkem. Řidič čekal v Singaraji, my čekali v Lovině. Chytrý by zavolal jiného. My zavolali stejného, aby jsme mu mohli dvakrát zaplatit. To se musí. Za zkušenost se přece tučně platí.
Za hodně vydařený den považujeme ten s vodopády a nádherným buddhistickým chrámem Brahma Arama Vihara v ještě hezčím areálu. Ani teplé sirné prameny nebyly k zahození. Už ráno bylo úspěšné. My v Lovině, řidič v Lovině. Začátek cesty byl začátkem a konec koncem. Mezi tím nás řidič zpracoval, že nás povozí. My chtěli původně jen vodopády. Nakonec jsme vlezli i do teplé vody Hot Spring Banjar. Je to na palici, řeknete? Já si to nejdříve taky myslela. Nakonec to byl příjemný únik před horkem.
A zlatý hřebíček našeho pobytu v Lovině. Taky zaříkaného chleba největší krajíc se to jmenuje. Deset dnů se vysmíváme těm nemorálním turistům, kteří se dají nalákat na nahánění delfínů po moři a z toho je tu poslední den, my sedíme v šest ráno na loďce a směřujeme nahánět. TO JE UROVEŇ! Když jsme pluli asi hodinu, tak jsme si říkali: "Fajn projížďka, ani nás ti delfíni nezajímají." Pak kapitán dostal zprávu do sluchátek a všechno se dalo do pohybu. My i ostatní lodě. Přísahám, že už nebudu soudit to, o čem nic nevím. Delfínci byli takoví menší než znám třeba z Chorvatska, zato celá hejna. A očividně vůbec netrpěli. Oni si s námi hráli. Přísahala bych, že se i smáli. Měli tam i takové komedianty, kteří byli od toho, aby předvedli co dovedou. Vyskakovali do velkých výšek a salty nešetřili. Několik jich asi bylo na školení u Aleše Valenty a jeho tři salta s pěti vruty hravě překonali. Bylo to hravé, radostné a jeden z nejhezčích zážitků.
Zítra se posouváme dále na západ a pak oklikou blíže k Sanuru, vánocům a Tadeášovým narozeninám.
