Mám důvodné podezření, že ty Filipíny jsem vymyslela, aby jsme se mohli déle těšit. I cesta bývá cíl.
Vloni jsme naplánovali Bali na tři měsíce a brzy pocítili, jak je to málo. Jen co se Tadeáš zbavil závislosti na práci a začal si vychutnávat pohodu, začalo se schylovat k návratu. Víza se prodlužují vždy o dva měsíce. Povolení tedy bylo. Ztroskotali jsme na letence. Přebukování by bylo dražší než samotná letenka. Tak jsme to vzdali a odletěli po třech měsících. Přiletěli jsme do mrazivém jara a slíbili si, že příště bude jinak. A tak se stalo. Vzali jsme to zeširoka. Při jednom letu dvě destinace. Husarský kousek paní Spořivé. Pokud by nás nemrazili v letadle Filipínské společnosti i na trase Manila - Denpasar, mohli by jsme ještě lehce na několik "křivd" zapomenout. Přistáli jsme vymrzlí. Já už s rýmou, kašlem a bolestí hlavy.
Ale to co se událo po vstupu na Balijskou půdu, už nezapomenu. Do očí se draly slzy štěstí a nešlo to zastavit. Napadlo mě jestli to není projev skryté hystérie. Když jsem ale viděla Tadeáše jak pookřál jako po třech týdnech zalitá kytička, prohlásila jsem se za nevinnou.
Tradičně již se na nás vrhali taxikáři. Znali jsme ceny z loňského roku a brzy pochopili, že nás můžou zavést, nikoliv převézt. Vloni jsme bydleli asi 30 kilometrů východně od letiště a zůstalo to našim domovem. Sanur se to jmenuje a prý je to pro důchodce. Možná proto že pro večírky a radost až do rána je přívětivější západ ostrova okolo Canggu, kde jsou větší vlny a proudí tam mladí s prkny. Sanur je úhledný, poklidný a všechno tam má svůj řád. Několik, moc pláží s promenádou, hezkým resorty, kde se můžete procházet, najíst se, vypít nějakou dobrotu. A nemá to konce...Asi po osmi kilometrech můžeme dojít k přístavu a pak už začíná tmavý písek. Ten moc ke koupání a slunění nesvádí. Ale tam už taky Sanur končí. Moře okolo Sanuru je poměrně zlobivé, protože v pravidelně nepravidelných intervalech se stěhuje za útes, který i brání velkým vlnám a jistě i z toho důvodu je Sanur bez surfařů. Proto Tadeáš používal aplikaci přílivů a odlivů, aby věděl kdy si zaplavat.
Ale abych nepředbíhala...Jsme ještě na letišti. Vyjednal jsme rozumnou cenu a přesouváme se na sto kilometrů vzdálené severní pobřeží. Ten sever ostrova, který jsme posledně nestačili prošmejdit. To co se u nás jede slabé dvě hodinky, tady čtyři. Proto neexistuje omezení rychlosti, protože při hustotě provozu a terénu nikdo více než šedesát za hodinu nedá. Taky mi nedá, abych se s vámi nepodělila o žhavou novinku, kterou jsem se včera dověděla. Bude se budovat podzemní komunikace kolem celého ostrova. Už je na čase. Vždyť každý den přiléhá 18 tisíc lidí a stav na cestách je neúnosný.
Projíždíme nejprve města a vesnice a pak už do hor četnými serpentýnami. Chtěla jsem to všechno vidět, ale noc na letišti si vybírá daň. Tělo bez vlády, hlava putuje ze strany na stranu a nejsem dostatečně silná udržet se v bdělém stavu. V cíli cesty menší šok, ale dal se rozchodit. Lovina Beach hotel přímo na pláži, hlásal Booking a stovky spokojených zákazníků pělo chválu. Má to být útočištěm na 12 dnů a 12 nocí. Taxikář při pohledu na dvě žijící mrtvoly ve svém voze, převzal aktivitu a dojel k vybydlenému rezortu, kde se náhodou vynořila paní, která tam jistě neměla co dělat. Na dotaz řidiče udála směr a zapíchla ukazovák do polorozbořené ruiny vedle. Můj organizmus zasténal a poprosil vesmír o náhlou smrt a uložení ostatků pod palmu.
Ale i zdánlivě zoufalé situace mají jednoduché řešení. Směr souhlasil, jen bylo třeba obkroužit ruinu.
Bydlení nemá chybu. Prostředí nemá chybu. Bazén nemá chybu.....
A už vůbec se mně nechce umřít.
