Bali, cesta pokračuje...11

Negara,  město na jihozápadu Bali. Jak málo se o něm dovídám na internetu. Oblast ve které se nachází se jmenuje Jembrana. Celá oblast je nejméně navštěvovanou oblastí. 

           A je také málo obydlená s vyjímkami podél hlavní pobřežní cesty z Denpasaru do Gilimanuku a oblasti okolo přístavu,  který spojuje Bali s Jávou. Většina území v této oblasti je zalesněná. Rovnější jižní část je velice úrodná a pěstuje se tady rýže. Většina návštěvníků na Bali bude mít málo důvodů,  aby se do Negary vydali.  My jsme měli jen dva. Byla po cestě a nechtělo se nám ji vynechat,  když už je to největší město oblasti. Závody buvolí to opravdu nebyly, což se uvádí jako jediné lákadlo. Při hledání hotelu v Negaře už před měsíci,  mě udivilo,  že booking nabízel jen tři hotely v odpovídající kvalitě. V jiné části jich bývají desítky i stovky. I cena byla trochu mimo. Bez bazénu za dvě stě korun, jinde veškerý konfort. Tady nás dali do místnosti bez oken. Měla sice klimatizaci a dokonce i televizi,  ale trpět klaustrofobií, byl by problém. Ani televize by nepomohla. Hotel obsazený po okraj, nicméně výměnu slíbili na příští den.

           Je tu vidět silný muslimský vliv,  neboť je blízko Jávy. Mešit je tu hned několik. Že je tu turista zvláštností, jsme pocítili, nejvíce v peněžence v náš prospěch.  Ceny jsou tu lidové,  i půjčení kola bylo za třetinu té turistické. Když jsme se tak málo dočetli, chtěli jsme to o to více vidět. Na kole k moři kolem hezkých domků a zahrad zarostlých udržovanou trávičkou. Trochu netypické pro Bali. Více betónu a udusané hlíny je standart. O to příjemnější pro naše oči. Oblast působí bohatě a uhlazeně. Rozuměj na Balijské poměry. Pobřeží s tmavým pískem, o turistický resort nezavadíš. Místo nich pasoucí kravičky, domorodci sbírající mořské řasy, hrající si děti. Nepřipadáte si nepatřičně. Nikdo se nediví, že se mezi nimi motáte. Jen se na vás usměje, někdo zeptá odkud přicházíte. 

           S vděčností za tuto zkušenost se po třech dnech a třech nocích posunujeme k východu. Já s velkým očekáváním. Tento hotel Bombora v Medewi dostal Tadeáš k blížícím se narozeninám jako dárek. No poplakala jsem si. Za takovou "evropskou " cenu jsem čekala něco více. Dali nás za vysokou zítku a na moře jsme se zřejmě měli koukat z té vysoké židle, na kterou jsem se jen stěží škrábala. Jen přístup personálu byl hodný vysoké kvality. Požádala jsem o výměnu s vysvětlením, že jde o dárek pro přítele a zatím nemáme ani pohodlné sezení. Za chvíli doběhla recepční s tím, že situaci probrala s manažerem a je tu pro nás připraven krásný pokoj. Stačí jen doplatit čtyři milióny (6000 Kč). V tu chvíli jsme byli úplně spokojeni. Tadeáš mně utřel slzy a ještě hodinu přesvědčoval,  jaký to dostal krásný dárek.  Po recepční přiběhli zřízenci a vyměnili žirafí židle za dřevěná křesla. Sedí se na nich otřesně, ale mlčíme. Ušetřili jsme na nájem na příští měsíc. 

           Narozeninový hotel nám poskytl pohodlí u bazénu a nádherné západy slunce. Taky pozorování surfařů v reálu. A nemůžu ani zapomenout na restauraci kousek odtud, kde jsme jedli ta nejlepší a nejlevnější jídla. Již zmiňované kuře v sladkokyselé omáčce za 20 000 rp (30 Kč). To vám byla dobrota. Už jen jedna zastávka a budeme doma. Rozuměj v Sanuru. 

           Ale teď jsme ještě v Tabanan. Dostali jsme chaloupku s terasou zarostlou tropickými rostlinami,  která se večer proměnila v bojiště. Chaloupka je výjimečná tím, že prostor pod střechou poskytuje cirkulaci vzduchu a taky zve návštěvníky, kteří by mohli slabším jedincům přivodit infarkt. Jsem zřejmě jedinec silnější,  neboť ještě žiji. Brzy jsme pochopili, že nebesa nad postelí nemusí navodit královský dojem. Má nás aspoň  částečně izolovat před vetřelci,  kteří se chovají jako by jsme vetřelci byli my. Když mě něco šimralo nebezpečně blízko intimních partií,  zkontrolovala jsem Tadeáše,  který neškodně mlel anglická slovíčka na terase a začala tušit zradu. Už hystericky jsem odhodila prostěradlo a to zvíře bylo v rychlém pohybu. Vůbec nemělo potřebu se kamarádit ani nevypadalo, že by mu setkání se mnou činilo zvláštní potěšení. Brouk podobný chroustu, jen o moc větší.  V tu chvíli asi deset centimetrů. Teď musím uznat, že zas takový macek to nebyl. To jsem ještě poprosila Tadeáše, aby to nevinné zvířátko odnesl do houští.  Další zvířátka,  která na mě šlápla jsem už mlátila hlava nehlava.  Ještě ve dvě hodiny nad ránem jsem byla v takovém bojovém postavení,  že na spaní nebylo ani pomyšlení. Na terase jsem se cítila v bezpečí pokud nepřišel útok ze vzduchu. Postupně na mě nalétávali zvířátkovi kamarádi. 

Utéct? Vyhrát?

Za denního světla se cítím odolnější a silnější. 

Zůstáváme.  Připraveni k dalšímu boji.