Jestli jsem to někdy před tím zažila, tak jedině v mnohem slabším odvaru. Ten muž mě přitahoval silou nepoznanou. Od prvního okamžiku, od chvíle kdy nám bylo umožněno se přiblížit.
Seděli jsme na barové židličce venkovské hospody a svět kolem přestal existovat. Bez velkého úsilí se jednoduše zastavil. Ten člověk byl druhá půlka mě. Bylo to zázračné zjevení v tom zapadlém koutě jesenický hor. Kdyby jej neoslovovali jménem, nabyla bych podezření, že se tady jen tak zjevil a brzy se rozplyne. Trochu nepatřičný zjev v této jednoduchosti a prostotě. Krásný člověk tělem i duší. Nebyl blonďák a přesto se mně zdál krásný. Za hodně tmavé vlasy byli zodpovědní Rumunští předci, jak jsem se postupně dovídala. Rozhovor plynul nenuceně, jako by jsme se znali od dětství. Fungoval i humor. Plynule jsme přicházeli od záchvatů smíchu k tématům smutným až tragickým. Dovídám se, že mu sestru zabil její vlastní manžel a že ho moc mrzí, že nakonec je ona ta špatná, protože se už nemůže bránit. Taky se dovídám, že je ženatý a manželství je pro něj něco, co by nikdy nezradil. I v tom jsme za jedno. Já nedokázala ani jedno manželství a o to větší úcta k těm, kteří to dokážou. Nádherný večer, který si přeješ, aby neskončil. Ale on skončil.
Po několika měsících nastala podobná situace a kamarád mně zavolal, že ve Světlé je dobrá akce a když jsem si s tím Čendou (jmenoval se Jan, ale nikdo mu jinak neřekl) posledně tak krásně rozumněla, třeba bude pokračování. To bylo to co jsem si zrovna moc nepřála. Umlčela jsem to v sobě skoro násilím a teď to mám škrábat? Stejně jsem jela. Čenda tam přišel. Od té doby, prý, nevytáhl paty z domu a vlastně ani neví, co ho sem vlastně přivedlo. Tak jsme si aspoň popovídali, co to minulé setkání s námi udělalo. Pocity se shodovaly do puntíku. Večer jako přes kopírák toho prvního. Krásný až se chvílemi tajil dech. Chvílemi záchvaty smíchu a chvilkami i slzičky. Pomáhali jsme si citáty: "Tragédie osudů může být, když sen se stane skutečností." Takové a podobné moudra z nás padaly na střídačku a pod každé bych se podepsala. Všechno má svůj konec a naše ruce to věděly. Zoufale se držely a nechtěly se pustit. Třesu se, když to píšu.
Od té doby uběhlo několik let. Začaly se mně dít podivné věci. Vždy když jsem byla sama. Otevřely se dveře, nikdo nevstoupil. Otvirala se zavřená okna jako při poryvu větru. Vítr nebyl. Budil mě zvuk mačkaného celofánu. Celofán nikde nebyl. Bojím se věcí nad kterými nemám kontrolu a toto mě přivádělo k šílenství. Bála jsem se zůstávat sama. Jedná náhoda to rozuzlila. Jedna návštěva.
Kamarád Petr měl kdysi ženu a dva chlapce. Provozoval na horách penzion a potřeboval účetní. Někdo mě doporučil a tak se z nás stali přátelé. Po čase mu žena odešla s jiným a jako útěchu mu nechala dva malé syny. Se zoufalým kamarádem jsme denně vedli několika hodinové utěšné rozhovory. Někdy přijel s chlapci, aby prý se nezbláznil. Mimo jiné schopnosti jsem i úspěšná dohazovačka. V práci jsme měli mladou, svobodnou slečnu a já jí jednou vzala na návštěvu. Slečna Petra už zůstala.
Tato zmiňovaná návštěva byla u těchto dvou. Petr a Petra už měli spolu ročního Honzíka. Nutno podotknout, že Petřina maminka byla sestrou manžela Čendovy sestry. Ano, té kterou tento manžel připravil o život. Byla by to návštěva jako každá jiná, pokud by nebyla vyřčená věta: " .........vždyť víš, to bylo ten den, kdy měl Čenda pohřeb." Nevěřila jsem tomu co slyším, ale musela jsem. Jinak už to nebude.
Našli jej v kamiónu, kde si přitápěl a splodiny ukončily jeho život.
Moje návštěva neměla dlouhého trvání. Došla jsem domů a řevem raněného zvířete jsem oznámila Čendovi, že to vím. Ať už mě nechá na pokoji.
Od té doby je klid.
Ať žijí duchové, ať žijí vztahy až za hrob.
Tento blog ať slouží památce Petra Richtera. Letos na prvního máje by mu bylo 73 let. MOC MNĚ CHYBÍŠ, BRÁCHO!
