Dokonalá proměna kocoura Fanouše

Kočky bývají individualistická stvoření, která se moc nedají vychovat. U našeho kocoura se tyto poučky obrací naruby a nepřestává nás překvapovat svým chováním. Stupeň jeho socializace byl nepředvídatelný a překvapivý...

Už jedenáct let máme doma kocoura, kterého jsme si přivezli jako nalezené kotě z naší chalupy (článek zde). Žije s námi v bytě a symbiózou s člověkem zapomněl na své atavistické sklony, které projevoval jako mladý. Stal se domácím mazlíčkem, který je na nás více závislý než nějaký pes.

Budu se snažit vám to přiblížit.

Již v půl šesté ráno je načasován na náš budík.  A v sobotu, když si chceme trochu pospat, zaškrábe  na dveře ložnice v přesnou dobu našeho vstávání ve všední dny. Jeho vstávání je tak  synchronizované s naším. Zdálo by se, že se dožaduje doplnění své misky čerstvým žrádlem, ale není tomu tak. Jako způsobný kocour ví, že musí projevit trochu lásky a zájmu o páníčka, aby si žrádlo zasloužil. Vyskoči tedy na postel, uvelebí se mi na hrudi a začne intenzivně vrnět. Manželka se zatím v koupelně myje, takže mám čas na postupné probouzení s  vrnícím kocourem. A přede velmi intenzivně dobrých patnáct minut!  Tahle terapie kočkou funguje - po

chvíli jsem probuzen a optimisticky  naladěn plnit povinnosti všedního dne. A když si to kocour  takhle odpracuje, tak způsobně odchází, ale dál nezlobí a potravu  neloudí. Hezký si počká, až vstanu a udělám snídani. Pak teprve slabě mňoukne, aby připomněl, že v kuchyni máme také hladového  kocourka. Dám mu tedy do mísy půlku kočičí kapsičky, ale ještě před tím ho vyzvu, aby mňoukl (to jsem ho už za ta léta naučil). Udělá to opět velmi způsobně a připomíná to výraz vděku. Po svojí hygieně mu ještě doplňuji misku a pak už ho manželka pouští na chodbu, kde se mazlí se sousedčinou rohožkou. Odcházíme s manželkou do práce, kocour sedí ve dveřích  a sleduje nás velmi smutně.

Pravděpodobně pak celý den spí, ale když přicházím domů, už po schodech volám Čičíí! a za dveřmi slyším mňoukání. To Fanouš mi už vítá! Tak si ho zase hned vezmu do náruče, kocour mi bručí a tlamičkou mi zespodu naráží do brady (občas tedy u toho i slintá, ale to mu člověk rád odpustí, když vidí ten jeho zájem) .

Je to velmi citlivé zvíře. Když odjíždíme na dovolenou nebo chalupu, už při balení  kufry očichává a je nervózní. A když se pak s ním loučíme, zase sedí a smutně kouká. A babička, která ho v době naší nepřítomnosti hlídá a dává mu žrát,  pak vypráví, že prý doma kňučí a steskem pláče. Kdysi jako mladý býval při našem příjezdu z cest naštvaný a uražený, ale to teď už neplatí - kocour nás ve dveřích vítá a dává najevo svou nefalšovanou radost. 

Komunikujeme spolu navzájem, já svými nonsensovými průpovídkami a manželka zase na něho šišlá, když chce něco do mísy, sedne si naproti mě a upřeně na mě hledí. Chodí za mnou všude jako pejsek, i v koupelně se se mnou nechá zavřít.  Všichni říkají, že je závislák, ale asi na mě trochu žárlí... Když náhodou hltá žrádlo (to, které mu hodně chutná), pak se pozvrací a tváří se provinile, jeho očka jsou jako dva roztomilé korálky. Už jsem si i odvykl mu to pak vyčítat.

Nemá rád návštěvy nebo řemeslníky, ale už se před nimi neschovává jako kdysi, jen je zpovzdálí  sleduje. Také vysavač moc nemusí - při jeho zapnutí se klidí z jeho dosahu, ale pochopil, že je pro něho dobré nechat si pak vysát kožíšek. Napjatě mi leží na břichu a manželka ho vysává. 

Fanouš také špatně nesl, když syn odešel do Prahy na studie. Byl na syna zvyklý, hráli si spolu a mazlil se s ním. Zřejmě z tohoto stresu z odloučení si pak kocour vyškrábal na břiše srst (podle sdělení zvěrolékaře). Teď když si zvykl, tak už mu srst postupně zarůstá. Řeklo by se tedy - pitomá kočka, ale dovedl by někdo neznalý kočičího života předvídat takovou změnu chování?  Jako by to vypadalo, že jak  jsme Fanoušovi zmenšili jeho teritorium, o to více se pak citově přiklonil ke svým chovatelům. 

Takže je zřejmé, že náš vnímavý a učenlivý kocour se jasně vymezuje zavedeným schématům kočičího chování a je jasným příkladem, že i kočka se dovede přizpůsobit člověku a do jisté míry i vychovat!

Poznámky: Článek nechce být žádná paušalizující studie kočičího chování, berte  to spíše jako subjektivní vyznání milovníka koček, který pro svou náklonnost k těmto tvorům už v dětství dostal od otce přezdívku Kočičí král.