Když jsme v červnu minulého roku do školy přijímali děti ukrajinských uprchlíků, museli jsme udělat spoustu změn a organizačních opatření, nyní už jsou tyto děti pryč. Co to škole přineslo?
Přijetí dětí ukrajinských uprchlíků se neobešlo bez problémů, konal se zvláštní zápis a k tomu speciálně připravené (do ukrajinštiny přeložené) dokumenty, manuál jak s dětmi pracovat a jak jim zajistit odpovídající podmínky. Jednotřídní vesnickou školu, ve které působím, to všechno stálo nemalé úsilí. Školu jsme museli rozšířit o další třídu (narychlo zbudovanou v prostorách školní družiny), přijmout učitele a asistenta pedagoga, upravit rozvrh a změnit také způsob organizace výuky.
Po měsíci však počet dětí výrazně klesl (jak se postupně uprchlíci vraceli zpět na Ukrajinu). I s tím si naše škola poradila - čtyři zbylé děti jsme integrovali do stávající třídy, propustili učitele. V pololetí nás opustily další děti, zbylé dva žáci jsme tedy plně zapojili do našeho žákovského kolektivu a společně s námi se učili v jedné třídě. A nyní - v závěru školního roku - odcházejí i tyto dvě děti, takže ve škole nám nezůstane ukrajinské dítě žádné.
A proč o tom vlastně píši? Stálo nás to všechno nemálo úsilí. Byla to úplně nová situace, která výrazně zasáhla do života naší školy. Ukrajinští žáci měli úplně jiné návyky, způsoby chování, neuměli česky, ze začátku to i vypadalo, že se ani nechtějí přizpůsobit našim podmínkám. Snažili jsme se je tedy integrovat do žákovského kolektivu, chodili s námi na obědy, jezdili na výlety, společně jsme také nacvičovali školní vystoupení a besídky.
Dovedli jsme si s tím poradit. My učitelé jsme už zvyklí vypořádat se se změnami, které přicházejí shora a často nám mění a převrací zavedenou výuku. Nikdy jsme proti ničemu moc neprotestovali, vždy jsme rezignovaně přijímali různá nařízení, tvořili a revidovali školské vzdělávací programy, vyplňovali různé výkazy a tabulky, aby bylo co vykazovat a měnit. Museli jsme přijmout inkluzi, která zásadním způsobem narušila naše zavedené základní i speciální školství. V covidové době jsme se potýkali s online výukou, která byla třeba pro nejmladší ročníky zcela nevhodná. Vzpomínám si, s jakým nadšením jsme kdysi tvořili kariérní systém, který pak nová vláda smetla obratem se stolu. Stejné to bylo s dětmi ukrajinských uprchlíků, měli jsme se starat o to, aby se tyto děti cítily dobře, ale nikdo se při tom neptal učitelů, jak se budou cítit oni a co jim to přinese. Dovedli jsme si s tím vším poradit, protože nás práce s dětmi baví a nenecháme si to ničím otrávit.
Nyní jsou tedy ukrajinské děti pryč a zbývá pouze pachuť po dobře odvedené práci, která však přišla vniveč a jaksi dovytracena. Snad si aspoň ukrajinské děti po letech vzpomenou na naši školu, na chvíle prožité společně s českými dětmi při výuce a na našich společných akcích!
A jaký přínos mělo vzdělávání dětí ukrajinských uprchlíků pro naši školu? Nenapadá mě žádný, možná jenom ten, že se naše české děti částečně naučily toleranci a ohleduplnosti. Pro nás učitele to pouze znamenalo výrazné navýšení práce, které však nebylo nijak oceněno. To vládu snad ani nenapadlo, hlavně, že si mohla odškrtnout další splněný domácí úkol v roli snaživého žáčka před mocnou katedrou EU!
