Trochu jiný abiturientský večírek

Scéna z filmu Vrchní, prchni líčí třídní srazy jako formální, do jisté míry i trapná setkání, na kterých se účastníci chlubí a navzájem porovnávají. To na našem srazu bylo všechno jinak!

Jistě si vzpomenete na setkání abiturientů z filmu Vrchní, prchni. Trapné výstupy  - představování jednotlivých účastníků, jejich profesních životopisů spolu s fotkami rodinných příslušníků. A také falešného číšníka Darka Vránu, který do tohoto úspěšného kolektivu spolužáků jaksi nezapadal, protože byl jen knihkupec a přijel velorexem. Scéna filmu líčí třídní srazy jako formální, do jisté míry i trapná setkání. A skutečně -  někdy to tak bývá, někteří lidé proto mají k těmto setkáním určitý odpor a vyhýbají se jim.

Já se naopak srazům nevyhýbám. Na setkání se vždy těším, jsem povahou spíše společenský typ, na srazu se vždy dobře pobavím a zajímají mě i informace (tedy spíše drby) o spolužácích. Viděli jsme se zase po pěti letech a nebyl to už takový šok jako před pěti lety (kdy jsem některé spolužačky nepoznal, protože se svojí identitou změnily třeba i své křestní jméno).

Od naší maturity v roce 1984 uběhlo již 35 let. Musím konstatovat, že spolužačky neztratily svou krásu a muži svůj šarm. Nebyl mezi námi nikdo, kdo by mohl být považován za životního zkrachovalce, všichni jsme se celkem úspěšně zapojili do společnosti a úskalím života se prokousáváme se ctí. Jen nelítostný čas nás trochu proměnil - nechal zešedivět nebo rovnou vypadat vlasy, nadělal vrásky a proměnil postavy (zvýšil body mass index), přinesl menší zdravotní neduhy (včetně zubů, co co si už netroufnou na tvrdší topinky). Někteří z nás už jsou prarodiče, jiní rozvedeni, některé ze spolužaček už mají zase zpátky své dívčí jméno, ale bylo příjemné zase po letech se vidět a popovídat si, slyšet  barvy hlasů, které člověk zná a vidět gesta, co si dobře pamatuje a třeba v  mládí obdivoval.

Sešlo se nás třináct statečných. Setkání to bylo povedené, salonek  se dlouho otřásal smíchem a ti nejodvážnější se po jeho ukončení přemístili ještě na  panáka do blízkého nočního podniku (kde jsem byl jmenován kronikářem tohoto i pozdějších srazů). Nikdo se na srazu ničím nevytahoval, neprudil  ani nezatěžoval svými starostmi (např. s nesnesitelnou tchyní nebo dluhovou pastí).  Jako na jiných srazech tady  nekolovaly fotky rodinných příslušníků (po delších prohlídkách snadno zaměnitelné a nudné)

ani tady nikdo nevnucoval třeba ezoterické obrázky, jejichž koupě přinese změnu vašeho života.  Témata rozhovorů se točila okolo vzpomínek na oblíbené či méně oblíbené kantory a spíše než rodinné záležitosti se probíraly profesní záležitosti. My učitelé a vychovatelé jsme si postěžovali na upadající úroveň svých svěřenců (za kterou mohou rodiče), doktoři probrali nekázeň svých pacientů, podnikatelé napadli byrokratický systém našeho státu a úřednice si zgustly na svých klientech (jsou to typická netáhla, která vedou zahálčivý život a nezřídka i zapáchají, takže se po nich musí i větrat). A nakonec jsme i trochu probrali a pomluvili nepřítomné spolužáky, co se srazům soustavně vyhýbají.

Děkujeme spolužačkám, že za vás zapálili svíčky a vzpomínáme na vás (Jano, Bohunko a Jardo), kteří jste už s námi sedět nemohli. Děkujeme obsluze a všem organizátorům (zvlášť Jitce).  No aspoň na chvíli jsme se mohli zase vrátit v čase, zavzpomínat a vrátit se do doby, kdy svět byl mladší a plný nadějí...

zapsal Martin Vlasák, kronikář třídních srazů