Náš kocour Fanouš

Vyprávění o tom, jak  si nalezené kotě od kravína podmanilo, ochočilo a posléze zotročilo celou naši rodinu.

Před sedmi lety

Asi před sedmi lety jsme se rozhodli, že si pořídíme kocoura. Syn byl ještě desetiletý, choval křečky a protože vždy špatně nesl, když křeček uhynul, navrhli jsme mu mít kočku.  Taková kočka vydrží delší dobu a k ní vytvořený citový vztah spojený s péčí o zvířátko  obohatí dítě o spoustu zážitků. A kde si tedy kočku pořídit? Mysleli jsme na nějaké kotě – nalezence, které zachráníme, vypipláme, vytvoříme mu vlídné prostředí a zvíře nám pak naší péči vrátí svým vděkem.

Ptali jsme se tedy po známých a nemohli jsme kotě nikde sehnat. Nakonec nám pomohla náhoda. Když jsme odjeli na chalupu, zmínili jsme se o našich plánech sousedovi Vlastovi. „Hledáte černého kocourka?“ zeptal se rozvážně a po našem souhlasu  dodal:  „Tak za mnou přijďte zítra ke kravínu, máme  tam tři černý koťata. Můžete si hned jedno vzít!“.

Nemluvil nadarmo. Když jsme druhý den odpoledne  dorazili ke kravínu, zvedl tam jednu z položených podlážek a skutečně jsme pod ní nalezli tři černá koťata. Jedno bylo divoké,ihned uteklo a  nedalo se chytit, druhé bylo takové línější s ulepenýma očkama, ale to třetí bylo ucházející. Byl to kocourek, vypadal krotce, nechal se ode mě pochovat a hladit, mazlil se se mnou docela bez zábran. Bylo rozhodnuto – odváželi jsme si ho domů! Kocourek byl velmi statečný, za celou dobu jízdy z chalupy domů vydržel v autě ležet (na improvizovaném lůžku z bedničky od banánů vystlané starým kabátem). Ani jednou se nepočůral a to jsme v Plzni ještě museli asi na hodinu zastavit a pořídit vše potřebné - zakoupit kočičí záchod, podestýlku, škrábadlo i krmení.

Když jsme dorazili domů, vypuklo velké haló – manželka se na něho vrhla, začala se s ním mazlit a

láskyplně na něho šišlala.  Také mu ihned zvolila jméno Fanouš, které zní dobrácky a rodinně. Fanouš vše snášel trpělivě a se stoickým klidem, choval se přítulně.  Když  manželka skončila se svým mazlením, kocourek seskočil a důležitě si prohlédl nové prostředí ( o kterém tušil, že se stane jeho novým domovem  a teritoriem). Stále vrněl, pak něco sežral ze své nové misky se žrádlem a vyrazil ke kočičímu záchodu, kde se způsobně vydělal do písku a obratně to to po sobě  zahrabal. Pak vyskočil nahoru na  škrábadlo a za soustavného vrnění  pohodlně natažen spokojeně  usnul…

Uběhlo sedm let.

Nejprve jsme museli kocoura nechat odčervit (opakovaně), zbavit svrabu v uších a parazitů ve střevech. Jak kocour dospíval, začal značkovat, což znamenalo příšerný smrad, takže jsme s ním museli brzy na kastraci, jinak bychom se v našem panelákovém bytě udusili. Potom jsme museli řešit problémy s jeho zuby, které se mu začaly kazit, protože nebyl zvyklý žvýkat potravu. Odneslo to trhání zkažených zubů  a to  obnášelo  další narkózu. Občas také Fanouš neudrží obsah svého žaludku. Protože je to však inteligentní kocour, diskrétně odchází zvracet do svého ukrýtu pod postelí. Po nějaké době vyleze a sebevědomě prochází kolem, jakoby se nic nestalo.  Prochází-li někdo kolem něj, útočí mu na nohy jako na kořist. Hned ráno zaškrábe na dveře ložnice a dožaduje se potravy, pak aby se neřeklo, trochu zavrní a už žadoní o naplnění své prázdné misky žrádlem. Nedělá to však s pokorou, ale spíše s despektem, nervózně mňouká, jakoby tím říkal  "Naval žrádlo!"  Oblíbil si ty nejdražší kapsičky, levnejší nechává ve své misce ladem, takže zasmrádnou a musí se vyměnit, přirozeně za ty dražší – chutnější.  

Inu,Fanouš od kravína se nám za ta léta  trochu proměnil!  Už to není ten způsobný kocourek, který byl

milý, když hledal domov. Pohybuje se po svém teritoriu sebevědomě jako tygr, jako by mu patřil celý byt. Když  vaříme nějaké voňavé jídlo, tuze rád se motá v kuchyni, překáží na lince nebo se ochomýtá dole pod ní, otírá se o nohy. Takřka není šance naporcovat syrové maso, aniž by si kocour nevysomroval  kousek a jako by toho nebylo dost – stejně loudí i u oběda nebo večeře, v době,  kdy by rodina měla býti pohromadě a ne se nechat  vyrušovat otravným kocourem. Na loudění potravy si totiž oblíbil mě, manželka, která mě chce trochu uklidnit pak říká, že ten nebohý kocourek má ke mně velkou důvěru, protože si prý mě pamatuje jako svého zachránce.  Ovšem nejhorší situace bývá po našem návratu z dovolené,  místo uvítání Fanouš chodí netečně kolem nás, ignoruje naše láskyplná slova a tváří se uraženě, že jsme ho nechali doma samotného (samozřejmě úplně samotný nezústal, protože ho chodila navštěvovat a krmit tchyně).

Ale přesto ho, syčáka,  máme rádi! Syn si s ním dovede vyblbnout a klidně si i v rámci hry nechává poškrábat ruku. A není nad to si sednout do křesla, chytit kocoura a položit si ho na klín. Má-li Fanouš náladu, začne vrnět a to teprve stojí za to, chytí se mě pacičkami a čumáčkem se mi otírá o bradu. To pak člověk hned zapomene na to, že má doma takového náladového kocoura a všechna příkoří mu odpustí. Se zvířetem je život přece jen veselejší ...