Kdo se bojí NKÚ?

Český daňový poplatník utrpěl další z mnoha porážek, které zdá se patří v této zemi k jeho každodennímu údělu. Senátoři nejprve zamítli ústavní novelu rozšiřující pravomoci Nejvyššího kontrolního ústavu (dále jen NKÚ) a následně zamítli související novelu zákona. NKÚ nebude mít pravomoc kontrolovat hospodaření samosprávy ani společností s minimálně 50ti % majetkovou účastí státu. Zhruba třetina státního majetku zůstává bez kontroly.

Proces schvalování novely zákona o NKÚ smutně ilustruje obvyklou legislativní praxi v České republice. Původní návrh byl nejprve ve Sněmovně rozmělněn výjimkou, která z kontroly vyjmula společnosti s majetkovou účastí státu obchodované na burze. Jinými slovy společnosti jako ČEZ nebo DPP i nadále zůstávají mimo kontrolu. To je pikantní zjištění, obzvlášť ve světle nedávného albánského dobrodružství ČEZu nebo aféry v DPP. Zabývat se oficiálním zdůvodněním tohoto mrzačení legislativy ani nemá smysl. Tím pravým důvodem je samozřejmě i nadále držet podobné společnosti mimo kontrolu a zachovat tak zdroj černých peněz a s tím související korupce.

Už takto oslabená legislativa následně narazila v Senátu, kde zasedá řada starostů, kterým se pro změnu nelíbilo, že by měl někdo dohlížet nad jejich hospodařením s veřejným majetkem. Především senátní klub ODS vystoupil proti novele jako jeden muž.

"Než udělat velkou chybu, je lepší ještě chvíli počkat," prohlásil k celé věci Miloš Vystrčil z ODS. Pochopitelně, nic jiného pan Vystrčil říct ani nemohl, přiznat veřejně náklonost ke korupci by bylo trapné. Smutnou pravdou je, že v tomto případě nejde, jako ve většině protikorupčních aktivit vlády, o prázdné mlácení pantem, toto by byl jeden z mála opravdových kroků proti korupci. A logicky právě proto musel být nemilosrdně smeten ze stolu.

Pokud bych měl vzít tvrzení pana Vystrčila doslova, musím se samozřejmě ptát, nač konkrétně chce vlastně čekat. Snad na nějaký nebeský úkaz či jiný projev vyšší moci? Jakýkoli jiný, čistě pragmatický důvod totiž neexistuje. Tedy krom toho, že se někdo zatraceně bojí, na co že by se při takové kontrole mohlo přijít. Jak prohlásil předseda slovenského NKÚ Ján Jasovský: „Pokud se někdo brání kontrole, je ihned podezřelý. Aspoň tak to bereme my.“ Kontrolní orgány okolních států tyto pravomoce dávno mají. Slovensko už sedm let s úspěchem kontroluje samosprávu i podniky s minimálně 50ti % majetkovou účastí státu a výsledky kontrol jen dokazují jejich nezbytnost.

V člověku se téměř vzmáhá slza dojetí, když vidí to náhlé sepětí napříč politickým spektrem, jakmile se objeví opravdová šance zprůhlednit tu šedivou zónu státního hospodaření, ve které mizí státní majetek rychleji než v černé díře. Nalevo či napravo, na tom nesejde, politická elita se semkla na obranu svého koryta. Jen co skončila volba prezidenta, objevil se na scéně bývalý aparátčík Miroslav Šlouf lobující za zájmy ruského Atomstrojexportu, který má zájem o dostavbu jaderných reaktorů v Temelíně v hodnotě 8 miliard EUR. Zatímco veřejnost propírá, zda reaktory postaví ruský Atomexport nebo americký Westinghouse, ze zřetele se ztrácí zcela jednoduchá otázka: opravdu potřebujeme další jaderné reaktory? I k takovýmto otázkám by mohl leccos napovědět audit NKÚ.

Zatímco nad nedávno vypuštěným nesmyslem křísícím Benešovy dekrety vypukla celonárodní hysterie, faktické krácení práv nechává českého občana, až na pár ojedinělých výkřiků, chladným.