Původně jsem neměl vůbec v úmyslu cokoli psát o zesnulém Václavu Havlovi. Nehodí se psát kritiku právě v okamžiku, kdy je jeho rodina zasažena, dovolím si tvrdit, tragédií. Nicméně včerejší okolnosti, kdy byl de facto introizován na všech mediálních scénách Václav Havel jako novodobý svatý Václav, mě přiměly k tomu, abych napsal asi to nejdůležitější, co lze o tomto zemřelém politikovi napsat.
Václav Havel na pokrajiDesign33
Modleme se za nesmrtelnou duši Václava Havla, protože je dost dobře možné, že prožívá očistcová utrpení.
Tuto strašlivou větu pro kohokoli si necucám z prstu, nýbrž poukazuji na nauku katolické víry a zvlášť na její jednotlivé body, které přímo souvisejí s osobní spásou každého smrtelníka. Jak jistě každý katolický věřící zná a vpravdě vyznává, bez víry není ospravedlnění dospělého možné. Zároveň je také jisté, že Bůh dává všem nevěřícím bez vlastní viny dostatečnou milost k dosažní věčné spásy. Ke každému úkonu spásy je absolutně třeba vnitřní nadpřirozené milosti. K vnitřní nadpřirozené milosti je nutné příjímání svátostí církve, v první řadě svátosti křtu a poté hlavně svátosti pokání a eucharistie. Milost nemůže být vyprošena přirozenou prosebnou modlitbou, nýbrž Bůh dává všem nevěřícím bez vlastní viny dostatečnou milost k dosažní věčné spásy, protože Milost posvěčující je od Boha rozdílný, stvořený, nadpřirozený dar. Těžký hříšník si může de congruo zasloužit svým svobodným spolupůsobením s aktuální milostí další aktuální milosti k přípravě na ospravedlnění a konečně samotnou milost ospravedlňující, ale nemůže si svým svobodným spolupůsobením s aktuální milostí zasloužit již samotnou milost ospravedlňující.
Zřejmě nejdůležitějším bodem zůstává dogma, že Svátosti Nového Zákona jsou pro člověka nutné ke spáse. Každá jednotlivá svátost uděluje specifickou svátostnou milost. Pro spasení u dospělých je přijímaní Eucharistie nutné ke spáse nutností příkazu (necessitate praecepti). Zároveň je svátostné vyznání hříchů z moci božského práva nařízeno a je nutné ke spáse. Svátostným pomazáním nemocných se odpouštějí dosud zbylé těžké i všední hříchy, nicméně pomazání nemocných není samo o sobě nutné ke spáse a pro přijetí svátosti pomazání nemocných je nutné přijetí svátosti křtu, čímž se dostávám k závěru tohoto myslím užitečného článku.
Poctivě jsem se snažil nalézt, jestli Václav Havel přijal ve svém životě svátost Křtu. Našel jsem jedinou takovou zmínku od arcibiskupa Duky. Předpokládejme tedy, že pokřtěný a biřmovaný skutečně byl. Poté nastává ale další otázka, přijal-li v závěru svého života svátosti Eucharistie, pokání nebo alespoň pomazání nemocných. Pokud ne, je nutné si bez emocí a lidských sympatií přiznat, že Václav Havel stojí tváří v tvář věčnému zatracení, a to na základě výše zmíněných dogmat katolické církve, která logicky zůstávají nezměněna. Jistě se ozvou hlasy i katolických duchovních, kteří toto budou vyvracet. Nebudou mít však jiné nástroje k vyvrácení než zbraně katolických modernistů a liberálů, jejichž teze byly vyvráceny naposledy a zcela definitivně dogmatickou konstitucí o katolické víře Dei Filius , a to na prvním vatikánském koncilu papežem Piem IX. a všemi biskupy katolické církve. Mezi takové modernistické bludy, které budou vydávány za katolický postoj, budou patřit zavržené teze o nenutnosti přijetí katolické víry a svátostí ke spáse, o dobré podstatě každého smrtelníka a o jeho schopnosti dojít ke spáse skrze svojí vlastní cestu a konečně o pravdivém jádru všech náboženství, protože je známo, že Václav Havel inklinoval přímo k buddhismu.
Pro četnost důkazů usvědčujících modernistické bludy zde není prostor ani čas, nicméně Vás mohu odkázat na výše zmíněnou konstituci Dei Filius nebo na souhrn všech modernistických bludů od papeže sv. Pia X. Pascendi Dominici gregis, kde lze snadno nalézt bludy, kterými budou zastřešovat špatnosti Václava Havla vedoucí k věčnému peklu a přitom ve snaze bránit jeho nedotknutelnou ikonu páchají na něm ten největší hřích nelásky, jelikož mu upírají ustavičnou modlitbu katolických věřících, kterou potřebuje „jako sůl.“
Modleme se za nesmrtelnou duši Václava Havla, protože je zcela zřejmé, že mu hrozí věčné zatracení:
Věčný Bože,
Ty nás ve své vševědoucnosti dobře vedeš na našich pozemských cestách. Na přímluvu Tvé Matky Marie vždy Panny a všech svatých, zvláště na přímluvu svatého Václava Tě prosíme Ježíši Kriste, uděl zvláštní milosti zesnulému Václavu Havlovi, který se nachází podle Tvé spravedlnosti nad propastí Pekla. Prosíme, shlédni na něj svým milosrdným Srdcem a pro Lásku, se kterou jsi nás vykoupil z věčného zatracení, vysvoboď i jeho duši a připoj ho k zástupu Tvých vyvolených, aby jsi se ještě více oslavil. Prosíme Tě co nejpokorněji v Duchu svatém.
Amen.
Kurzivou jsou vyznačeny přímé citace z knihy „Dogmatika /zpracováno podle L. Otta/, Olomouc 1994″ – čili souhrn všech katolických dogmat.
Tuto strašlivou větu pro kohokoli si necucám z prstu, nýbrž poukazuji na nauku katolické víry a zvlášť na její jednotlivé body, které přímo souvisejí s osobní spásou každého smrtelníka. Jak jistě každý katolický věřící zná a vpravdě vyznává, bez víry není ospravedlnění dospělého možné. Zároveň je také jisté, že Bůh dává všem nevěřícím bez vlastní viny dostatečnou milost k dosažní věčné spásy. Ke každému úkonu spásy je absolutně třeba vnitřní nadpřirozené milosti. K vnitřní nadpřirozené milosti je nutné příjímání svátostí církve, v první řadě svátosti křtu a poté hlavně svátosti pokání a eucharistie. Milost nemůže být vyprošena přirozenou prosebnou modlitbou, nýbrž Bůh dává všem nevěřícím bez vlastní viny dostatečnou milost k dosažní věčné spásy, protože Milost posvěčující je od Boha rozdílný, stvořený, nadpřirozený dar. Těžký hříšník si může de congruo zasloužit svým svobodným spolupůsobením s aktuální milostí další aktuální milosti k přípravě na ospravedlnění a konečně samotnou milost ospravedlňující, ale nemůže si svým svobodným spolupůsobením s aktuální milostí zasloužit již samotnou milost ospravedlňující.
Zřejmě nejdůležitějším bodem zůstává dogma, že Svátosti Nového Zákona jsou pro člověka nutné ke spáse. Každá jednotlivá svátost uděluje specifickou svátostnou milost. Pro spasení u dospělých je přijímaní Eucharistie nutné ke spáse nutností příkazu (necessitate praecepti). Zároveň je svátostné vyznání hříchů z moci božského práva nařízeno a je nutné ke spáse. Svátostným pomazáním nemocných se odpouštějí dosud zbylé těžké i všední hříchy, nicméně pomazání nemocných není samo o sobě nutné ke spáse a pro přijetí svátosti pomazání nemocných je nutné přijetí svátosti křtu, čímž se dostávám k závěru tohoto myslím užitečného článku.
Poctivě jsem se snažil nalézt, jestli Václav Havel přijal ve svém životě svátost Křtu. Našel jsem jedinou takovou zmínku od arcibiskupa Duky. Předpokládejme tedy, že pokřtěný a biřmovaný skutečně byl. Poté nastává ale další otázka, přijal-li v závěru svého života svátosti Eucharistie, pokání nebo alespoň pomazání nemocných. Pokud ne, je nutné si bez emocí a lidských sympatií přiznat, že Václav Havel stojí tváří v tvář věčnému zatracení, a to na základě výše zmíněných dogmat katolické církve, která logicky zůstávají nezměněna. Jistě se ozvou hlasy i katolických duchovních, kteří toto budou vyvracet. Nebudou mít však jiné nástroje k vyvrácení než zbraně katolických modernistů a liberálů, jejichž teze byly vyvráceny naposledy a zcela definitivně dogmatickou konstitucí o katolické víře Dei Filius , a to na prvním vatikánském koncilu papežem Piem IX. a všemi biskupy katolické církve. Mezi takové modernistické bludy, které budou vydávány za katolický postoj, budou patřit zavržené teze o nenutnosti přijetí katolické víry a svátostí ke spáse, o dobré podstatě každého smrtelníka a o jeho schopnosti dojít ke spáse skrze svojí vlastní cestu a konečně o pravdivém jádru všech náboženství, protože je známo, že Václav Havel inklinoval přímo k buddhismu.
Pro četnost důkazů usvědčujících modernistické bludy zde není prostor ani čas, nicméně Vás mohu odkázat na výše zmíněnou konstituci Dei Filius nebo na souhrn všech modernistických bludů od papeže sv. Pia X. Pascendi Dominici gregis, kde lze snadno nalézt bludy, kterými budou zastřešovat špatnosti Václava Havla vedoucí k věčnému peklu a přitom ve snaze bránit jeho nedotknutelnou ikonu páchají na něm ten největší hřích nelásky, jelikož mu upírají ustavičnou modlitbu katolických věřících, kterou potřebuje „jako sůl.“
Modleme se za nesmrtelnou duši Václava Havla, protože je dost dobře možné, že prožívá očistcová utrpení:
Věčný Bože,
Ty nás ve své vševědoucnosti dobře vedeš na našich pozemských cestách. Na přímluvu Tvé Matky Marie vždy Panny a všech svatých, zvláště na přímluvu svatého Václava, Tě prosíme Ježíši Kriste, uděl zvláštní milosti zesnulému Václavu Havlovi, který se nachází podle Tvé spravedlnosti nad propastí Pekla. Prosíme, shlédni na něj svým milosrdným Srdcem a pro Lásku, se kterou jsi nás vykoupil z věčného zatracení, vysvoboď i jeho duši a připoj ho k zástupu Tvých vyvolených, aby jsi se ještě více oslavil. Prosíme Tě co nejpokorněji v Duchu svatém.
Amen.
Kurzivou jsou vyznačeny přímé citace z knihy „Dogmatika /zpracováno podle L. Otta/, Olomouc 1994″ – čili souhrn všech katolických dogmat.
