Proč má smysl zakázat KSČM

Nechci zde řešit otázku, zda je takový zákaz právně možný. Bylo by skvělé, kdyby ano, zatím to však nevypadá. Nejsem právník, a proto bych chtěl napsat o morálním smyslu (a důsledku) takového zákazu.

Nejdříve kritika. Tu můžeme rozdělit do dvou typů. První vychází z úst převážně politiků, a to politiků slabých. My na Moravě o takových říkáme, že „nemají koule“ (oblíbené Topolánkovo rčení, je však nanejvýš výstižné). Tito lidé říkají, že komunisti jsou jistě špatní, a že se měli zakázat hned v roce 1990, ale teď už je na to pozdě. Tohle je do nebe volající pokrytectví, které poslední dobou často vychází z úst lidí, kteří se rádi prezentují jako velcí demokraté, kteří navenek dávají od komunistů ruce pryč. V kuloárech s nimi však čile politikaří, vždyť ruka ruku myje, tak o co jde, že.

Druhý typ kritiky si vyslechneme převážně od liberálních humanistů a zastánců „svobody slova“. Ti tvrdí, že je třeba nechat lidi hlásat si, co chtějí. Což o to, svoboda slova je krásná věc a není to tak dávno, co jsem se k tomuto typu humanistů také řadil. Jenže i svoboda má své meze. Nelze trpět takové názory, které propagují zničení demokratické společnosti. KSČM možná ve svých oficiálních stanovách nemá žádné explicitní výzvy k nastolení diktatury či něco takového. Nicméně stačí si zajít na jejich meeting ku příležitosti výročí „vítězného února“, aby měl člověk jasno. Stačí se podívat na stránky jejich mládežnické organizace (jež by se měla rovněž znovu zakázat), které jsou pojaty jako těžká propaganda bolševických zrůdných hromadných vrahů, jako byli Lenin, Gottwald nebo Che Guevara.

Opravdu by naše společnost měla být natolik otevřená, že by měla tolerovat netolerantnost? Domnívám se, že nikoliv. Pokud si máme uhájit svobodu (a tento boj již delší dobu probíhá), není možné nechat naši společnost infikovat se názory, které chtějí svobodu zrušit, ať už se jedná o názory náboženské nebo politické. Byla by to sebevražda.

KSČM slovy své mládežnické organizace nebo svých představitelů soustavně adoruje minulý režim i jeho zločiny. Dobu bolševické totality na svých sjezdech pravidelně označuje jako „nejlepší období v naší historii“. Otevřeně se hlásí k odkazu KSČ, čímž obhajují režim, který je zákonem z roku 1993 označen za zločinný. Z dlouhodobého hlediska by zřejmě chtěli zrušit soukromé vlastnictví, jeden z principů svobody. A co je nejhorší, vymývají mozky naší mládeži. Nevím, zda se panu premiérovi (který v tomto koule má a postupně se učí být silnějším) a vládě podaří prosadit zákaz či alespoň pozastavení činnosti. To je věc právní. Nicméně z hlediska vyššího principu mravního je však takový zákaz (stejně jako zákaz komunistické mládeže) nanejvýš ospravedlnitelný a žádoucí.

Mnozí by namítli, že by tento zákaz nic nevyřešil a KSČM by se po vzoru Dělnické strany přejmenovala. Asi ano. Jde však o princip. Vždyť jsme jediná postkomunistická země, která má v parlamentu de facto nepřejmenovanou a nezměněnou komunistickou stranu! Je třeba dát komunistům veřejně najevo, že se s nimi nepočítá, že jsou na obtíž. Smysl zákazu tedy podle mého spočívá v morálním a veřejném odsouzení komunistických myšlenek společností. Má to stejný smysl, jako odsuzovat nacistické nebo komunistické zločince a vrahy, kteří jsou dnes již ve velmi vysokém věku a nemohou nastoupit do výkonu trestu (původně jsem napsal, že jsou v požehnaném věku, ale na jejich stáří nic požehnaného věru není). Takový zákaz by komunistům přistřihl křídla. Byl by to morální pohlavek, který Havlova chartistická garnitura nebyla po sametové výměně koryt schopna uštědřit, a na který naše společnost (alespoň ta skutečně svobodně smýšlející) stále čeká.