Tohle si asi jednoho rána řekla advokátka Klára Samková a podala žalobu na rappera, o kterém, kromě komunity jeho internetových fanoušků, donedávna většina lidí nikdy neslyšela. Po demonstrativním odstoupení Tomáše Kluse ze soutěže Zlatý slavík a ještě demonstrativnějším vrácení Zlatého slavíka Matějem Ruppertem (a následujícím Matějově zklamání, že nikdy Zlatého slavíka vlastně ani nedostal), se Řezník dostal do hledáčku mainstreamu. A problém byl na světě.
Nechci tady rozebírat, zda opravdu došlo k nějaké cenzuře, nebo ne. Použít to slovo asi není na místě vzhledem k tomu, že se jedná o soukromou soutěž soukromé firmy, která si může určovat pravidla. Docela hezky to shrnul Jarda Konáš, takže se tím zabývat nebudu. Chtěl bych se zamyslet nad tím, proč vůbec lidi jako Řezník žalovat pro jejich tvorbu.
Chápu, že spousta lidí je tvorbou výše zmíněného člověka značně pobouřena. Chápu, že spoustě lidí přijdou jeho texty nechutné, zvrácené, propagující feťáctví, násilí na ženách a tak podobně. Řezník je pro spoustu lidí prostě zlo; naše děti se kvůli němu určitě dají na drogy, stanou se sexuálními maniaky a za každé zhlédnuté Řezníkovo video Bůh zabije koťátko. Dobře, klidně si to myslete dál. Tvorbu Martina Pohla aka Mártyho aka Řezníka jste zkrátka nepochopili.
Dost lidí si myslí, že se Martin věnuje pouze „řezničině“, trpí nějakou zvrácenou úchylkou a do svých textů všechny tyto své hnusy projektuje. Není většího omylu. Kromě toho, že už jednou soud rozhodl, že tato tvorba není myšlena vážně, nic nepropaguje a že se jedná o nadsázku zcela v duchu hudebního žánru „horrorcore“ (jehož popularita se po letošních slavících zcela určitě zvedla), tak již nějakou dobu Martin pod přezdívkou Márty kreslí velmi populární „komiksové“ memy zvané Mártyho frky. Tyto komiksy si vtipně hrají s českým jazykem a ano, obsahují často velmi černý humor, ale to rozhodně nic není proti řezníkovu kalibru. Pohl tedy kromě kažení mládeže a dobrých mravů dělá i něco v zásadě neškodného. Jeho tvorba tedy není omezena na horrorcore. Omezení jsou spíše jeho kritikové, kteří jej nedokáží vnímat více komplexně jako umělce více žánrů.
Osobně považuji Martina za performera, jehož tématy jsou absurdno, vyvrhelové na okraji společnosti a záměrně zveličovaný hnus. Pohl jde cíleně proti komformitě a mainstreamu; v době Vánoc a povinného svátečního kýče prýštícího ze všech médií vydá v rámci horrorcorového projektu Sodoma Gomora klip s názvem „Zasrané Vánoce“, jenž vyjadřuje pocity osamělého člověka na okraji společnosti. Kauza Josefa Fritzla ho inspiruje k asi nejkontroverznějšímu klipu „Ta holka v mým sklepě“. Jeho koncerty jsou na festivalech prokládány scénkami BDSM ražení, parodiemi policejní brutality apod. Pohl zkrátka cíleně provokuje, a je to účinné. Jeho produkce je originální, kontroverzní, vyvolává emoce a potřebu reagovat na ni, a proto jeho dílo považuji za umělecké. A proč žalovat umělce jen proto, že se někomu nelíbí jeho tvorba?
Rád bych v této souvislosti zmínil alespoň část dnes uznávaných umělců, kteří byli ve své době zavrhováni podobně jako dnes Martin Pohl. Vzpomeňme si na prokleté básníky, jejichž psaní bylo také označováno za „hnusné“ a „odporné“. Vzpomeňme na Charlese Bukowskiho a jeho neskrývané líčení „zvrhlých“ sexuální praktik a výstředností. Nezapomínejme ani na velikána italské filmografie Piera Paola Pasoliniho, jehož ústředním tématem byl život na okraji společnosti a sexuální tabu. Všichni tito lidé byli ve své době perzekvováni, zakazováni nebo žalováni...
Neříkám, že se umělecká tvorba Martina Pohla blíží kvalitě výše zmíněných umělců. Jen si myslím, že doba pokročila a dnes bychom už neměli mít zapotřebí někoho žalovat za něčí umění.
