Švédské víno

Když jsem byl malý, byl karbanátek součástí mého života. Bral jsem ho stejně samozřejmě jako například kolínka – pamatujete, že jiné těstoviny česká kuchyně prakticky neznala? Karbanátek jsme doma jídávali často, i když jeho příprava nebyla jednoduchá. To se totiž muselo nejprve koupit maso (jak jinak…), nakrájet na kostičky, pak pomlet a až poté jste si mohli namíchat směs dle chuti. Ano, příprava jídel dala z dnešního pohledu dost zabrat. Včetně shánění surovin. Vždyť v obchodech nebylo skoro vůbec nic, důsledkem čehož se uprostřed sídlišť zelenaly nikoli trávníky, ale záhony kedlubnů a salátů.

A pamatujete třeba na ranní nápoj Malcao? To se prosím musel ten prášek nejprve pracně rozetřít o stěnu hrníčku v trošce vlažného mléka a pak teprve dolít. A pokud jste si nedali záležet, stejně vám to zhrudkovatělo. Instantní kakao bylo v nedohlednu a u našich hranic se formovala vojska Varšavské smlouvy. Česká identita se pomalu rozpouštěla ve všech sférách života a na povrch vyplouvala jen ta, kterou uměle vytvořili normalizátoři. Jedním z jejích úkazů byla i česká závodní kuchyně. Univerzální hnědá omáčka k masu a knedlíkům musela chutnat všude stejně. Ale abych nekřivdil. Trendy k chuťové globalizaci  existovaly všude ve světě. Jinak by přece pan McDonald neměl s tou svou žemlí tolik úspěchu.

                       Ale já se ještě vrátím k tomu mlýnku na maso. A nejen na maso. Ono jich totiž  byla celá řada. Jen si vzpomeňte, co všechno se mlelo. Suché rohlíky, ořechy, mák… dnes všechny ty produkty, které nám z mlýnků padaly, můžeme koupit. Výsledem jsou polotovary, ve kterých jsou bůhví jaká ochucovadla, obarvená našlehaná kůže namísto masa  a kdoví, co ještě. Vždyť některé produkty nemusíte ani vařit, jen je zalejete horkou vodou. Obchodníci vycházejí spotřebiteli natolik vstříc, že se děsím toho, až na jídelním lístku uvidím vepřo-zelo ve variantě light…Všechny tyhle vymoženosti sice šetří čas, ale kouzlo přípravy jídla se ztrácí. Dnešní trend komprimace času a prostoru není v podstatě nic jiného než jedna z variant všudypřítomné digitalizace. Jejím vrcholem je podle mne švédské víno. Koupil jsem ho v jedné prodejně nábytku. Byl jsem zvědavý na typické severské odrůdy a sázel na výrazný podíl kyselin. Po otevření lahve mne ovanula vůně skořice a hřebíčku, v chuti jsem rozpoznal vanilkové tóny s dlouhým dozněním atmosféry Vánoc. Bylo to svařené víno. Stačilo jen nalít do sklenice a strčit do mikrovlnky.

                Jenže já tohle nechci. Já chci český karbanátek. Chci vybrat maso, které umelu, chci namíchat směs, chci ho sám usmažit. A víno si také umím svařit sám.